Kdo nenavštívil Švýcarsko, neviděl svět.Možná se vám to zdá trochu nadnesené, ale já tento názor po 14 dnech pobytu v této úžasné zemi skutečně zastávám. Není to pro mě sice taková "srdcovka" jako zelené vrchy Skotské, a most se sochami s výhledem na impozantní hrad skutečně najdete jen v Čechách, ale kouzlu Švýcarka se dá lehce propadnout . Tuto zemi jsme projeli od východu na západ, a během této cesty máte pocit, že jste navštívili další 3 evropské státy - čisté a uhlazené Německo, poněkud živější a divokou Itálii, a také přívětivou Francii - ano, Švýcarsko je skutečně zemí více tváří, a zároveň i jazyků.

A to jste stále v jednom státním zřízení, jež zabírá jen něco málo přes polovinu rozlohy našeho malého Česka . Právě tato různorodost dělá tuto zemi jedinečnou. Čeho si jistě povšimnete, je klimatická pestrost - ráno vyrazíte ze severu země, kde najdete jen samé jehličnaté či listnaté lesy, a k večeru se již můžete těšit z krajiny, kde palmy nejsou žádnou raritou. Jak se mění okolní krajiny, tak se mění i obyvatelé země, a v italofonní části se můžete setkat jak s jižanským temperamentem, tak i "nepořádností" Jak se mění kraj, mění se s ním i zvyky lidí a kuchyně. Proto se dá říct, že Švýcarsko se vám snad nikdy neomrzí, neboť je tu stále co objevovat.

Pro tuto zemi existuje mnoho přízvisek a synonym. Někomu se při vyřknutí názvu Švýcarsko vybaví hodinky, někomu čokoláda či krávy. Nezbývá mi nic jiného, nežli s těmito přízvisky souhlasit. Nenašel jsem zemi, kde by bylo více krav, kde by byly sýry s výraznějším aroma či zemi s přesnějšími hodinkami. Místní čokoláda se přímo rozplývá na jazyku, sýr vám pěkně vyburcuje chuťové pohárky a jedná se o skutečnou delikatesu. Nic vám nezpestří lépe cestu Švýcarskými vrchy nežli krávy. Jsou nesmírně fotogenické, jako by se jim přímo líbilo vystavovat se kolemjdoucím. Švýcarské pahorky jsou bez krav nepředstavitelné. Krávy patří k této zemi stejně jako ovce ke Skotsku či velbloudi k Africe. Kdybych ovšem měl nazývat Švýcarsko jiným jménem, název by zněl: Země hor. Zasněžené vrcholky pokrývají většinu země a přímo vybízejí ke slezení. Některé vybíhají výše jak 4 tisíce metrů, a jsou velkým pokušením pro horolezce. Výhodou pro alpinisty je skutečnost, že vlaky či cesty vedou do poměrně vysokých nadmořských výšek, a tak není zvláštností vyrazit na túru z 2 tisíc metrů nad mořem. Ovšem vyjet do takovýchto výšek je adrenalinovým sportem samo o sobě..nežli se dostanete do průsmyku, zdoláte desítky zatáček a dívat se za krajnici můžu doporučit skutečně jen lidem, kteří nemají strach z výšek.. Mít pod sebou kilometrovou strž není zrovna příjemné, ale zase je to právě to, co dělá hory tak kouzelnými, a ten adrenalin k tomu prostě patří. Na druhou stranu, co si budeme nalhávat, švýcarské silnice jsou stavěny se stejnou přesností, s jakou běží Švýcarské hodinky, a na každém kilometru vidíte, s jakou zarputilostí se vše opravuje. Silniční doprava je skutečně skvěle organizována, když projíždíte tunelem, kterých jë v této zemi habaděj, spatříte vždy po určitém úseku únikové východy či malé místnosti s dispečery. Zácpy v dlouhých tunelech prostě neexistují, vše je hlídáno, před tunelem je semafor a pouští jen malé množství vozidel, aby nedocházelo ke kolizím.

Naše čtrnáctidenní cesta se začala ve východní části, v Německy mluvícím kantonu. Tuto oblast symbolizují nádherně zelené pahorky, někdy působící až kýčovitě. Nacházíme se v jednom ze 23 kantonů, konkrétně Appenzeleru. Tento kraj se proslavil zejména výrobou silně aromatických sýrů. Je možné navštívit místní sýrárnu, a to úplně zdarma. Průběh přípravy sýru vidíte za sklem, přímo k výrobě vás bohužel nevpustí. Je to škoda, ale pokud si chcete spravit náladu, můžete využít vestibul u vstupu k nákupu sýru za sníženou cenu. Vše zde působí tak trochu komerčně a turisticky, ale jistě stojí toto místo za shlédnutí.

Další den se vydáváme na naši první túru k úpatí vrcholu Santis. Celou cestu nám zpestřují stáda krav a koz, jež jsou nesmírně fotogenické a přátelské. Po cestě narazíte na desítku kádí s vodou, kde se může znavený turista vždy osvěžit. Německá část Švýcarska nepřevzala od severního souseda jen jazyk, ale také morálku, a odpadky na zemi jsou skutečnou raritou a velkým kontrastem s jižanskou italofonní částí. Pokračujeme dále k jihu, míjíme zasněžené vrcholky a ocitáme se ve Švýcarském národním parku. Jedná se o jediný národní park této země. Na první pohled se ovšem zdejší krajina nijak neliší. Důvodem tak výsadního postavení je přítomnost vzácných živočišných druhů, jako jsou orli, supi, kamzíci a vysoká zvěř. My měli to štěstí a narazili na sviště. Ve Švýcarsku má člověk pocit, že zvířata jsou zde skutečně jen kvůli němu. Podobně jako krávy či kozy, tak i svišti se nebojácně pohybovali před hledáčky fotoaparátů, a někteří z nás mají skutečně úchvatné snímky. Snad je tato nepřirozená krotkost způsobena častou přítomností turistů, kterých je po celém Švýcarku skutečně mnoho, a zvěři nezbylo nic jiného, než své narušitele přijmout. Naše další zastávka je v nedalekém horském středisku St. Moritz. Po dlouhou dobu se jedná o místo, kde se schází smetánka z celého světa. Městečku se vypíná nad jezero Moritzsee. Toto místo je známé zejména tím, že se zde již dvakrát konaly zimní olympijské hry. Celé středisko působí nepředstavitelně čistě a panensky. Po jezeře se prohánějí plachetnice a je zde plno lidí různých národností, počínaje zahalenými arabskými ženami a konče českými turisty. Po cestách se v luxusních autech prohání smetánka celého světa.