Další pohled ze života na Islandu vám přináší Bróňa. Tentokrát se dočtete o nekonečné noci, zocelující práci, polární záři, pobíhání v pyžamu a čepici s fotoaparátem v ruce. Jak uctívání předků a vikingské slavnosti budí ze zimního spánku sousedy a kdy se perou islandské ženy. 

Nevšední zážitky všedního dne

Jaké zážitky může mít člověk, který pracuje 6 dní v týdnu na farmě? Pravda mnoho pracovních, od rození telat, dojení krav a dalších věcí, které jsou pro mě již běžné a na kterými jsem ze začátku kroutila obdivně hlavou. Naučila jsem se přesnosti, protože ta je potřeba, pokud pracujete s tak vzácným produktem, kterým je mléko a dbáte o hodnoty, které musí odpovídat určitým normám.
Co se týče zlepšení fyzické kondice, na to je tato práce velice vhodná, něco jako každodenní návštěva fitness centra.
Nacházím se pouhých 50 kilometrů od civilizace. Tato vzdálenost se ovšem těžko zvládá bez vlastního dopravního prostředku, o autostopu ani nemluvě. Od roku 1998, kdy byl dokončen podmořský tunel, který zkracuje vzdálenost z Reykjavíku do Arkanes o nějakých 50 kilometrů auta na pobřeží Hvalfjordur moc nezajíždějí. Majitelé farem samozřejmě do města jezdí, ale ve špatném počasí jedno auto v rozmezí dvou hodin značí stopařovu zkázu.

Pokud chcete přežít zimu, což zde znamená několika měsíční tmu, která trvá do 10 hodin ranních, potom šero po celý den a odpolední znovuponoření se do noci, naučte se pít litry černé kávy, zabavte se prací a pokud nemáte blízko do civilizace, pořiďte si laptop. I když ve večerních hodinách vám krev v žilách rozproudí, pokud budou dostatečně silné erupce na slunci, vítr vanoucí vaším směrem, rozzářená obloha ve jménu polarní záře. Od bílé, po zelenou, šedou až růžovou rychle se pohybující, měnící rej iontů. Pokud jste nadšenec do fotografování, určitě vás neodradí ani večerní pobíhání často v pyžamu s čepicí na hlavě a pokoukoušení se o ten nejlepší, naslepo pořízený záběr.

Čekání na slunce

Ono je to s tou tmou trochu více komplikované. Samozřejmě i v těch nejkratších dnech zimy se nějaké světlo objeví, ale co chybí nejvíce, jsou sluneční paprsky. Z místa kde bydlím, není slunce vidět do poloviny února, jelikož, jak je stále nízko, nevyšplhá se nad vrcholy pohoří Esja, které stojí mezi námi a jižní častí Islandu. Kdo z Hvalfjordur potřebuje slunce, nechť jede na výlet do hlavního města, je to přes kopec a mají ho tam o 14 dní dříve.
Avšak hned první den, kdy se sluneční paprsky vydrásají nad kopce, na farmách je zvykem smažit palačinky, jako sladkou to oslavu příchodu blahodárného slunečního svitu.

Zimní veselice


Islanďané stále ctí své vikingské předky a proto 13. týden v roce začínají oslavy s názvem Torablot (cti Thorablot). Zima je stále v plném proudu, ale potomci Vikingů chtějí ukázat bohu Torovi, ze mají ještě dostatek jídla a pití na to, aby odolali zákeřnostem chladných a tmavých dní. Takže se jí a jí a hoduje, a hlavně pije. Tradicí je pořádání zábav, kde se sejde celá oblast, ve které lidi bydlí. Tyto slavnosti možná měly vylákat sousedy ven z obydlí, probudit je ze zimního spánku, zahnat deprese z nedostatku slunce a setkat se zase jednou s přáteli, kteří většinou bydlí blízko, ale přes zimu se nevidí. Zvykem je, že si dělají legraci sami ze sebe a všichni dohromady zpívají islandské písně určené pro tuto příležitost.
Ke speciálním jídlům, jsou to většinou pokrmy upravené tak, jak je připravovali Vikingové před tisíci lety, patří žraločí maso Hakarl, mezi námi marinované tak, že je nechají shnít. Chutná a voní, tedy spíš zapáchá, jako amoniak, jelikož žralokům chybí močové ústrojí a moc se jim volně rozlévá do těla. Velrybí maso, kyselé chuti, přesněji tuk s kouskem masa, vařené ovčí hlavy, nad lejnem uzené jehněčí a různé druhy huspenin a tlačenek ze skopového masa. Nesmí chybět Islandská pálenka Brennivin a spousty dalšího alkoholu.
Říká se, že na těchto oslavách není vzácností zahlédnout, jak se perou islandské ženy, ale bohužel toto potvrdit nemůžu.