10timilionové Delhi, treky, kláštery, vesničky a nejvyšší silnice světa v Himalájích, moderní architektura v Chandigarhu, Svatá Ganga ve Varanasi, Perla Taj Mahal v Agře, velbloudi v poušti Rajasthanu & rikšáci, domorodé děti, cestování přecpanými autobusy a vlaky, smlouvání, žebráci, jídla na ulicích, levné hotýlky...

 

 

Přejeli jsme Great Himalaya Range a dojeli do Lehu, velice příjemného města s romantickými uličkami, jehož dominantou je palác připomínající Potalu v Lhase. Leží 3500m vysoko, což je tam ale pouhé údolí, okolo se tyčí úchvatné pěti- a šestitisícovky. Krajina je všude naprosto suchá a prašně hnědá, jen v okolí měst, řek a Indu jsou svěže zelené zavlažované plochy.
Leh je hlavním městem Ladakhu, zvaného Malý Tibet, neboť tam žijí převážně Tibeťané (a jejich potomci), kteří utekli před represemi Číny, a s sebou si přinesli svoji kulturu, buddhismus, jazyk, zvyky, kuchyni, fyziognomii, atd.
Prošli jsme město, vylezli ke Shanti stupě s krásným rozhledem, procházeli stánky s tibetskými suvenýry a cpali se místními jídly, neuvěřitelná krása a pohoda!
Z Lehu jsme vyjeli na výlet k nedalekým klášterům - do Shey, kde jsou jen zbytky, které rekonstruují, a do obrovského kláštera v Tikse, kde jsme se dostali na pudžu - modlitbu. Mniši všeho věku se modlili, pili čaj, hráli na nástroje, v pohodě se bavili, a nechali na sebe koukat a fotit se - paráda! Klášter je obrovský, skládá se z mnoha svatyní a dalších soukromých prostor, a také je tam největší socha Budhy v širokém okolí - sedící, ale přesto přes dvě patra, jen hlava je vysoká asi 4m. A navíc se všude okolo pohybují usměvavý mniši, děti a babky a vše je samozřejmě položené v neskutečně krásné krajině - zavlažovaná políčka s dobytkem, suché pláně, okouzlující hory a v dálce zasněžené vrcholky.
V pátek jsme se vydali do Lamayuru, je to pouhých 120km, ale jelo se opět přes 6 hodin. Tentokrát jsme ani neměli místa, tak jsme v narvaném (Indiáni byli i na střeše) autobusu stáli. No teda "stáli", výška střechy je napřímenému Evropanovi po ramena, tak se člověk musí pořádně kroutit, aby se tam vešel, a na neustálých hrbolech se netřískal do hlavy. Opět je na silnici asfaltu sotva na jeden pruh, nejsou svodidla a jsou příšerné srázy dolů, navíc přeplněný autobus do kopců sotva jel.
Do Lamayuru jsme tedy dojeli pěkně rozlámaní, ale po prohlídce pěkného kláštera a obědě jsme vyrazili do hor, a ještě za večera se přehoupli přes sedlo Prinkiti La - 3712m. Další dny jsme pokračovali údolími přes klášter Wanla a vesničku Hinju, míjeli sporé domky, vesničany sklízející obilí a sušící seno, a předbíhali nás výpravy s koníkama a oslíkama. My s batohy na zádech, a plnou polní v nich, jsme tam takhle šli jediní. Poslední noc před závěrečným finále jsme spali na pastvinách jaků a oslíků, kteří nám celou noc hrozivě frkali u hlav. Navíc na nás ráno přišel děda (kterej nás den předtím předjel na oslíku a ani se nechtěl nechat vyfotit, jak táhne nohy po zemi), a ať mu prej zaplatíme 100 rupek za stan. Neměl na to ale žádnej nárok, tak jsme ho poslali do háje. :)
Nakonec mírného stoupání údolím přišel příkrý výstup o 700m do sedla Konze La - 4950m!! Vyběhli jsme tam asi za 3h, nahoře fičelo a poprchávalo, ale odměnou byl výhled na krásná údolí vpřed i vzad a na zasněžené vrcholy Zanskar a Stock Range. Seběhli jsme zas dolů do údolí a v Sumdě přespali v lehce zatuchlé chaloupce u babky, co nám k večeři udělala speciální ladakhské jídlo - noky s omáčkou z hrášku a neskutečně velkých listů libečku - a k snídani chapati (placky) s marmeládou. Následovalo 5h krásným kaňonem (až roklí) obklopeným horami z žluté, modravé a červené břidlice, po cestičce často velmi úzké vysoko ve svahu. Mosty a místy cesta byly po deštích ale zničené, tak se muselo i nejednou brodit a krkolomně oblézat pobořené části. Tak jsme se dostali do Ezangu, do vesnice, která byla zcela mrtvá, na zahrádku restaurace, která byla zavřená, a na silnici, kde nic nejezdilo. Ale měli jsme štěstí a za hodinu stopli druhé auto, které tam jelo, a jím dojeli přímo až zpět do Lehu.
Bohužel další den byl zrovna nějaký svátek, tak jsme povolení na Khardung La nemohli získat hned, navíc si naneštěstí Téra při závěrečném sestupu navrkla kotník, a tak mohla chodit (a chodila) jen statečně se zatnutými zuby, tak jsme strávili dva dny v Lehu. Alespoň jsme ho důkladně prochodili včetně paláce a všech klášterů a nakoupili plno dárků. Nakupování však není ledajaké, ale smlouvání až na krev, prodávající pláčí, že nemají žádný profit, a jak uživí rodinu, my zas, že je to drahé, zas se nám to tolik nelíbí, a že si to ještě musíme rozmyslet. Sranda! Nakupoval (a smlouval) jsem nejvíc, k mému údivu si mě pak již plno stánkařů pamatovalo (někteří i po těch 6ti dnech) a přesně věděli, co, a za kolik jsem chtěl koupit, neuvěřitelné!! No, a jinak jsme se také přejídali místními dobrotami a užívali si klid.
Náš předpokládaný poslední společný večer v Lehu jsme zašli na večeři a pivo na terasu na střeše domu na náměstí s výhledem na palác a klášter. Výhled byl krásný, ale ulice a domy jsou osvětlené jen spoře, protože v Lehu nejde příliš často elektrická síť, a proto má každý dům, obchod, hotel, restaurace, apod. svůj benzínový generátor na výrobu proudu. Ten ale pouští jen tehdy, když to uznají za vhodné, takže je dost často všude tma, nebo najednou světla zhasnou v půlce večera, a člověk jen doufá, že se zas rozsvítí. Ale občas se dočká až ráno, resp. druhý den večer...
S pivem je to také vtipné, normálně se na ulici alkohol pít nesmí a prodávají ho jen ve speciálních obchodech. V hospodách se také zpravidla prodávat nesmí, ale mívají ho, sice není napsané na lístku, ale kam chodí jen zahraniční turisti, tam ho v pohodě přinesou. Kam choděj i místní, tak tam schovávaj flašku pod stůl, nebo přinesou pivo přelité do čajové konvice a člověk si ho nalévá do hrníčku na čaj, fakt zvláštní pocit! :) Na účet pak píšou ice tea, nebo tak něco... Oproti jiným věcem je pivo také relativně drahé, tak 100 rupek (=50Kč, jídla začínaj v hospodě už od 40Rs.), ale zas jsou ho flašky 650ml a má 8,5% alkoholu! :)
Po večeři jsme druhý den objednali taxík a jeli na nejvyšší silnici světa. Je to hned nad Lehem, 38km serpentin, stoupá se do 5602m!!*), za pasem je ještě malebné Nubra Valley. Nahoře jsme se vyfotili, dali si čaj, a hodinu si užívali tento světový unikát, kterých je tu mimochodem více, jako např. nejvyšší veřejné WC, nebo v Lehu nejvyšší letiště využívané pro pravidelnou osobní dopravu, atd. Místní vysokohorské silnice jsou postavené a udržované vojáky, jako strategické tepny pro časté přejíždění vojenských kolon, převážení materiálu, lidí, zbraní, apod., a především pro alespoň částečné ovládnutí členitého terénu Himalájí. Vojenských základen, aut a příslušníků je ostatně v okolí Lehu i v celých horách neskutečně mnoho, a kdo je voják, ten je největší pán!
*) Poznámka: Adamova GPS ukazovala v sedle jen 5369m, značný rozdíl oproti 5602!, jinak se vždy údaje na všech vrcholech a sedlech lišily řádově o metry. Vrtalo mu to v hlavě, jestli to není nějaký indický šméčko, a tak hledal na internetu, a podvod to je. Pas má ve skutečnosti pouhých 5359m (http://www.sol.co.uk/v/viewfinder/khardung-la.html), čímž je to sice nejvyšší místo sjízdné motorovými vozidly v Indii (2. je Taglang pas 5328m - směrem na Manali), ale ne na světě... Je to cílená dezinformace z politických a komerčních důvodů.