10timilionové Delhi, treky, kláštery, vesničky a nejvyšší silnice světa v Himalájích, moderní architektura v Chandigarhu, Svatá Ganga ve Varanasi, Perla Taj Mahal v Agře, velbloudi v poušti Rajasthanu & rikšáci, domorodé děti, cestování přecpanými autobusy a vlaky, smlouvání, žebráci, jídla na ulicích, levné hotýlky...

 

 

Chandigarh leží přesně na úpatí Himalájí, byl vystavěn jako nové hlavní město Punjabu v 50. letech (je to nejmladší město Indie) na zelené louce dle návrhu veleznámého architekta Le Corbusiera. Široké bulváry dělí město na pravoúhlé sektory, všude je plno zeleně, obdobných betonových staveb a celkem čisto, ale vše je strašně rozlehlé a roztahané. Jezdili jsme tedy z jednoho konce na druhý na cyklorikšách, občas se hoši docela zapotili, zvlášť do kopce, nebo když nás vezl i s batohy :)
V sektoru 1 je několik vládních budov od LC - pěkných, betonových, trochu monumentálních, pro architekta lahůdka! Vedle je pak Skalní zahrada Chan typu ala Gaudí, kde jsou z betonu udělané skály, stavbičky, terasy a cesty, a vše je obložené keramickými střepy (vybranými z odpadu). Mezitím jsou jezírka a vodopády a hlavně všude armády bizarních soch zvířat a postav, opět z odpadu - keramické střepy, skleněné náramky, beton, atd.
Po prohlídce sektoru 1 ("hlava" města), obědě u jezera a návštěvě místní univerzity a Růžové zahrady s parkem, jsme strávili večer mezi luxusními obchody sektoru 17 ("srdce"), kde mimo obchodů je i autobusové nádraží a veškeré služby.
Přes noc jsme pak vlakem přejeli do Dillí, kde jsme v úschovně nechali stan, karimatky, dárky a teplé oblečení, takže nám na zbytek cesty zbyly už jen směšně malé a lehké batohy. Koukli jsme se po Novém Dilí, na trhy, a zašli do McDonaldu, kde všemu vévodí cedule, že nic není z hovězího, a prodávají hlavně vegie burgry. Přes další noc jsme dojeli do Varanasi, ve vlacích se sice spí ve třech úrovních nad sebou, ale je to super komfort, vyspal jsem se skoro lépe než v hotelu. Navíc roznášejí čaj a večeře, takže pohoda.
Ve Varanasi nás uvítalo ještě větší horko než v nížinách dosavad, a mraky otravnejch rikšáků, naháněčů, prodavačů, "průvodců", radilů a jinejch "praktickej lidí", kteří nechápou, co je "ne", a v hroznech chodí navěšení na všechny turisty. Když se podaří odpálkovat jednoho (a to už se musí hodně ošklivě (a po padesáté) mu zařvat "NE!" přímo do ksichtu), tak se objeví několik dalších.
První den jsme se naprosto ztraceně motali v uzoučkých uličkách starého města, kde je na každém rohu nějaký chrámek, a které jsou plné krav a po balkónech skáčou opice. Koukli jsme na pár koupacích ghátů, kde se lidé mejí a perou v hnědě špinavé vodě Gangy, a z terasy koukali na kremace na největším a nejslavnějším spalovacím ghátu Manikarnika. Spalují tam tak 10-15 těl najednou, jsou vidět postupně všechny fáze: tělo přinesou zabalené na nosítkách, namočí do Gangy, postaví ze dřeva hranici, na něj dají tělo, pár (3-4) dřev ještě nahoru, a zapálí to suchým rákosím. Hranice s tělem hoří asi 3h, postupně ji upravují bambusovými tyčemi, zvláště nohy se musí strčit doprostřed, neboť ty zpočátku většinou koukají z hranice ven, fakt divnej pocit, koukat na to, jak tyčí lámou ohořelý lidský tělo a hrnou ho ke středu žáru. Nebo jak ohoří látka, pak hoří kůže, maso, vykukují kosti, lebka, místy se objevuje krev... Popel se nakonec nahrne do proutěného koše a vysype do Gangy. Je to velmi zajímavé, nikdo nebrečí, chlápkové (ženy k hranicím nesmí) postávají okolo, občas si mrtvého či hranici vyfotí, cizinci zásadně fotit nesmějí.
Jinak město je místy špinavé, ale oproti ostatním indickým standard, až na otravy je to v pohodě, čekal jsem plno mrzáků a umírajících po ulici, ale to tam vůbec není. Gháty podél řeky a staré město jsou velmi příjemné, je tam plno paláců a chrámů a všude vládne magická, těžko popsatelná, atmosféra.
Druhý den jsme si přivstali a za svítání slunce se na loďce projeli po Matce řek. Indové se v řece myli, pořádně mydlili, čistili si zuby, atd., paráda! Znovu jsme pozorovali spalování na Manikarnika ghátu, a pak zašli na snídani do dvora k jakémusi hinduistickému chrámu, kde vedle nás přežvykovali krávy, a v korunách stromů poskakovali opice. Jen už i v 9 ráno jsem se neustále potil!
Pak jsme ještě zajeli do jižnějších čtvrtí podívat se na chrámy (Durga) a další gháty táhnoucí se podél řeky do nekonečna. Byli jsme i na jednom dalším spalovacím (Harishchandar), tentokrát o dost nuznějším, se stavěním pěkných hranic si tam hlavu moc nelámali, a s pořádným zabalováním těl také ne.
Chtěli jsme dále pokračovat do Khajuraha, kde jsou nádherné chrámy (především s výjevy z Kamasutry), ale jelikož se tam dá dostat pouze jediným autobusem, který tam jede 13h, navíc jen přes den, a je obyčejný neklimatizovaný s malinkými sedačkami, tak jsme to vypustili, protože na takovou jízdu jsme už neměli nervy, a aspoň nám pak zbylo více času na Rajasthan. Pokračovali jsme tedy přímo do Agry, opět nočním vlakem.