I přes to, že je Šanghaj nyní největším čínským městem, její historická významnost této velikosti naprosto neodpovídá. V 11. století se na břehu řeky Huangpu zrodilo městečko, které se začalo pomalu rozrůstat.

O šest století později získalo na vážnosti a stalo se jedním z center v jižní Číně. Své významné polohy na řece a blízko moře využilo při navazování obchodních kontaktů se světem. V polovině 19. století zde v tehdejších koncesích žili tisíce Japonců, Rusů, Angličanů, Francouzů a Američanů.

 Za následujících sto let toto město vyrostlo v čínskou Paříž či Královnu Orientu, jak byla Šanghaje často nazývána. Díky napojení na světový obchod velice rychle bohatlo. Toto bohatství vedlo ke vzniku nových moderních podniků a postupnému narůstání domácích podnikatelů. Čínští podnikatelé zde měli dobrý přístup k moderním zařízením (telegraf, telefon, parolodě). Kapitál mohli získat prostřednictvím čínských bank, které byly silně podporovány bankami z Evropy.

Město je považováno za muzeum kolonialismu druhé poloviny 19.století. Každá z vítězných velmocí vyhlásila svou rezidenční čtvrť - koncesi (Britové 1842, Francouzi 1847, Japonci 1895). V roce 1864 britský konzul prohlásil, že z deseti tisíc čínských rezidencí v cizineckých čtvrtích bylo 668 nevěstinců. Šanghaj si v té době získala pověst "nejhříšnějšího města východu".  Po vítězství komunistů se bohatství této oblasti rychle vytratilo, zahraniční kapitál se přelil jinam a kulturní revoluce žádný nový nepřinesla. Konec dvacátého století přinesl s otevřením Číny opět významný vzestup regionu. Mezinárodní obchod prudce roste a s ním i bohatství. S ním se do města vrátily křiklavé rozdíly, kdy pohádkově bohatí Číňané žijí v přepychu a město se současně začíná zaplňovat žebrajícími dětmi, prostitutkami a ekonomickými běženci z venkova.