Šanghaj je velké město, ve kterém žije mnoho lidí. Když se tedy každé ráno jejich velká část snaží přemístit z vyhřátých obydlí do práce a večer opět zpátky, může to způsobit nemalé těžkosti.

Každý to dělá, jak umí. Pěšky, na kole, na motorce, taxíkem, autobusem, trolejbusem nebo metrem. Právě u této poslední možnosti bych se rád na okamžik zastavil. Šanghajské metro je velice mladé a každým rokem přibývá na jeho trasách snad patnáct nových zastávek. I přes toto neuvěřitelné tempo jeho kapacita stále nedostačuje požadavkům cestujících. Na každém nástupišti se tak v ranní a večerní špičce tvoří neskutečné fronty lidí, čekajících na příští vlak (na dlažbě jsou totiž vyznačeny dveře a lidé tak vědí odkud bude možné provést nejsnazší útok). Na poměrně logické pravidlo, které říká, že nejdříve se vystupuje a až poté nastupuje, se zde můžete spolehnout asi jako na KDU-ČSL coby koaličního partnera. Přijíždějící pasažéři, toužící vystoupit, mají tedy jedinou možnost. Zhluboka se nadechnout a pokusit se dav nastupujících přetlačit. Tato chvíle působí nezainteresovaným pozorovatelům nemalé potěšení, protože se často stane, že síly na jedné i druhé straně barikády zůstanou na okamžik vyrovnané a proud lidí se tak zcela zastaví (pro studenty managementu klasická situace lost-lost). Po několika dobře mířených ranách do bederní oblasti se však dav dá zpravidla opět do pohybu a celý proces tak nerušeně pokračuje dále. Jakoukoli variaci slova "promiňte" zde uslyšíte velmi zřídka. Výjimkou by snad mohla být chvíle, kdy vám někdo omylem stoupnul na hlavu či krk. Obyčejně si toho ale dotyčná, stále ještě stojící osoba nevšimne a její mlčení pak nemůžeme považovat za projev neslušnosti.

Pokud preferujete alespoň minimální soukromí, pak bude vaši jedinou možností jízda taxíkem. Ten má jednu zcela zásadní výhodu - nástupní poplatek 1EUR, přibližně 0.2EUR/km a poté celou řadu více či méně závažných nevýhod. Mezi ty nejpodstatnější patří: Vozový park by se dal srovnat s evropským standardem kolem roku 1975. Řidič se sice pěkně usmívá, ale nerozumí vám ani slovo. Přemýšlet o tom, kdo na vašem místě seděl před vámi může způsobit žaludeční problémy. I přesto je cestování taxíkem tím nejsnazším řešením. Přesto se doporučuji vždy bezpečně připoutat.

Pro krátké vzdálenosti můžete samozřejmě zvolit obyčejnou chůzi. Pamatujte ale vždy na dvě pravidla: 1. Kov je pevnější než lidská kost 2. Stále si opakujte pravidlo č.1. Na chodnících i přechodech totiž není bezpečno a to nezávisle na světelné signalizaci. Auta a další jedno či vícestopá vozidla mají přednost za každé situace. Bezpečnosti chodce pak příliš nepomáhá fakt, že jízda v protisměru, na červenou, přes dvě tlusté souvislé čáry či v zákazu vjezdu je brána spíše jako umění řidiče než jako porušení pravidel silničního provozu. Pro Evropana se také stává matoucím použití klaksonu. Ten nenabádá k uskočení, ale pouze informuje o blížícím se potenciálním nebezpečí. Pokud tedy uslyšíte hlasité troubení, raději prudce neměňte směr a doufejte, že vás troubící skutečně dobře vidí.