Člověk je tvor zvídavý a tak jsem se, jako velký milovník baletu, jednoho krásného dne vypravil v Šanghaji na balet nejbaletovější, na Labutí jezero od pana Čajkovského. V úvodu musím předeslat, že jsem tento kousek viděl v mnoha zpracováních a mnoha městech po celé Evropě, zážitek ze Šanghaje ale jednoznačně překryje všechny ostatní.

Už samotný vstup do "divadla" dával tušit, že půjde o něco opravdu výjimečného. Před vchodem stálo dobrých třicet mužíků prodávajících lístky. Nebyly, jak by se dalo předpokládat dražší, než jejich vytištěná hodnota, ale překvapivě asi o polovinu levnější. S trapným úsměvem jsem se tedy prodral davem. Byl jsem jeden z mála podivínů, kteří si lístek koupili předem.

Foyer bylo vyzdobeno skutečně náramně, kromě všudypřítomné decentní dřevotřísky, pár zvadlých kytiček na rozpadající se mramorové podlaze, nechyběl automat na kávu a turecké toalety. Co ale chybělo, byla šatna, inu jiný kraj, jiný mrav. Namísto ní umístili čínští soudruzi prodejnu popcornu, zmrzliny a Coca-Coly - během představení asi vyhládne.

Hřeb večera měl ale teprve přijít. Byl jím samotný hlavní sál. Velmi blízce připomínal sokolovnu v Chomutově kolem roku 1932. Oloupané stěny, sedadla, na kterých nikdo zaručeně nevydrží déle než hodinu, orchestřiště maximálně pro smyčcové kvarteto a to ještě musí být violoncello vyměněno za třetí housle. Jak se tedy dalo tušit, ozvučení asi live nebude. O dokonale čistý zvuk se měla postarat sestava šesti reproduktorů. Na první pohled bylo ale zřejmé, že tyhle bedýnky už svoje odehrály, a to přinejmenším před 25lety. Při prvních tónech se toto tušení potvrdilo.

V neposlední řadě je nutné okomentovat čínské publikum. Už samotné hledání místa je obřadem. Nejdříve se totiž dokonale zaplní posledních deset řad s nejlevnějšími lístky. Jak se přiblíží začátek představení, začnou se zvedat první odvážlivci a usedat na výhodnější místa ve předu. Pět minut po setmění sálu začnou poté přicházet majetní opozdilci, kteří se domáhají svých drahých míst v prvních řadách. Celá situace připomíná oblíbenou hru - škatule, škatule, hejhejte se. Po půlhodině tyto přesuny ustávají, co ale neustává je vyzvánění telefonů (a odpovídání na ně), fotografování s bleskem, pojídání výše zmíněného popcornu a zmrzliny, šustění vším možným i nemožným, hlasité vysvětlovaní děje méně chápavým jedincům. Pokud by nastal okamžik, kdy všechny tyto rušivé elementy ustaly, je v záloze ještě hučící klimatizace. Popravdě řečeno je vlastně jedno, zda něco slyšíte či nikoli. Praskaní reproduktorů totiž hudbou stejně nazvat nelze.

Výkony na jevišti patřily rovněž k silně podprůměrným. Sbor z Ukrajiny asi svoji slávu nenávratně ztratil, všichni slušní sólisté odešli z "neznámých důvodů" na západ. Odetta se tak klátila jako by byla posilněná něčím ostřejším, princ Siegfried zase poskakoval většinu času zcela mimo rytmus. Zbytek ansáblu se pak do větších pohybových kreací raději vůbec nepouštěl.

Za mých 20EUR jsem si ten večer opravdu užil a jsem si naprosto jistý, že na něj jen tak nezapomenu. Koupil jsem si ještě jedno DVD za 2.50EUR se zpracováním Moskevského Národního baletu z roku 1968, to je trochu jiná podívaná.