Vrchol výletu. V nejvyhlášenějším národním parku Chile Torres del Paine jsme strávili 6 dní. Šli jsme trasu "W", která se tak jmenuje dle svého půdorysu, nakoukne se do třech údolí propojených spojkou v podhůří po pobřeží jezer. Je to nejkratší trasa po nejatraktivnějších místech parku, první údolí zakončují věže - Torres, druhé je nádherné údolí Valle del Francés pod hrozivými Cuernos a třetí je s ledovcem a jezerem Grey.

 DO TORRES DEL PAINE!
 Celodenní 15tihodinová jízda z Ushuaiy do Puerta Natales byla dlouhá a unavující, v autobuse jen horko, nepohodlné sezení a nedostatek pochutin. Na místo přijíždíme zničeni pozdě za tmy, alespoň si dopřáváme půlnoční sendviče a pohodlný spánek. Puerto Natales je samá turistická kancelář, obchod se suvenýry či outdoorovým vybavením, internetová kavárna a restaurace, také supermarket Abu Gosh, kde druhý den dopoledne nakupujeme jídlo na týden do hor a zařizujeme další nezbytnosti.
 Mrkli jsme i do přístavu a odpoledne už jedeme poloprázdným autobusem na sever směr Torres del Paine. Záhy za Puerto Natales se začínají zvedat hory a podél cesty pást obrovská stáda lam guanaco, celkem jsou to 2h jízdy. Jak už se blížíme k Laguně Amarga, Torres v oparu vykukují z krajiny, je trochu pod mrakem, ale srdce se chvěje vzrušením až v krku!
 Parque Nacional Torres del Paine byl vyhlášen v r. 1959 v ploše 2400km2, v r. 1978 byl pak zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO. Z rovinaté travnaté stepi ležící v nadmořské výšce jen několik desítek metrů se náhle do výšky přes tři kilometry zvedá ledovcem modelovaný žulový masiv obklopený jezery. Vzhledem k značnému výškovému rozpětí se jedná o významnou biosférickou rezervaci s množstvím jedinečných živočišných a rostlinných druhů, z fauny lze potkat například stáda divokých lam guanaco, zakrslé pštrosy nandu nebo něžné jelínky huemuly. Díky doslova arktickým podmínkám je zde neobyčejně nízko položená hranice lesa (sotva 700m), vegetace se tak skládá pouze z pásma lesů, pamp a horských lučin. Národní park je mimo impozantních žulových hor a ledovců také bohatý na množství velkých jezer vzniklých táním četných ledovců, v jejichž různě modrých hladinách se odráží celá ta patagonská krása, však také „Paine“ vychází nejpravděpodobněji ze starého indiánského slova znamenající „modrý“.
 V parku je dost slušně vybavených kempů, tábořišť a horských chat. My šli se stanem, trasa „W“ by šla i bez, ale člověk je pak méně variabilní a také se to prodraží. Vybavení chce mít slušné, v Patagonii v noci může mrznout, na jaře a na podzim určitě. Námi vybranou trasu „W“ je doporučované dělat jako pětidenní, v rychlosti se dá udělat během tří dnů, ale my nechceme spěchat. Tuto trasu pro svoji „krátkost“ a koncentraci toho nejlepšího chodí nejvíce lidí, masív Torres del Paine lze však celý obejít trekem Circuit, který je sice o něco delší, větší pustinou s méně zazemím a tak trochu se vyhýbá největším peckám, ale zas je méně frekventovaný a také velmi zajímavý.
 
 TORRES - VĚŽE
 U Laguny Amarga autobus končí, platí se tam poměrně vysoké vstupné (15000), za další peníz lze ještě minibusem popojet asi 5 km k Hosteríi Las Torres přímo pod hory, čehož využíváme, ušetřili jsme chůzi po nezáživné silničce. Navíc je už pozdě odpoledne a byť trochu pošmourno, chceme ještě dojít co nejdál. Záhy za luxusními chatami hosteríe začíná značné stoupání k ústí údolí Ría Ascencio, vítr po svahu fičí jako blázen a cloumá s námi, trochu kape, ale nahoru táhne plno lidí. Velké batohy plné jídla jsou těžké, i v chladu a větru se potíme a těžce supíme. Zpět jsou krásné výhledy do mírně zvlněné roviny plné jezer.
 Po náročném prudkém stoupání se cesta zlomí a jde mírně úzkým údolím s divokou říčkou k Campamento Chileno, kde je chata i placené tábořiště, ceny všeho dosti horentní. Sil máme ještě dost, tak pokračujeme dále. Lesem se cesta vlní nahoru a dolu ještě pěkný kus údolím až do Campamenta Torres, přímo pod věže, jejichž špičky za skalním stupněm lákavě vykukují. Kemp je skryt v lese, jak už to tak v Torres bývá, aby byly stany chráněny před neustálým větrem, příjemné místo, stany daleko od sebe mezi stromy. Ušli jsme toho pro začátek dost, 5h chůze až do večera.
 Druhý den vstáváme už v půl 5, abychom byli na vyhlídce za východu slunce, ale počasí moc nepřeje a poprchává. Z kempu se prudce stoupá po kamenech, na čelovky, ale není problém, neboť cesta je značena tyčemi s odrazovými nálepkami. Ženem tak, že jsme na Base Las Torrres, vyhlídce na Věže už za půl hodiny. Nahoře ještě chvíli čekáme na východ, svítat má ve čtvrt, ale až v půl se slunce přehoupne nad protější hřeben. V údolí je krásná duha, ale Torres jen rozpačitě vykukují z mraků a zlatavé paprsky ranního slunce barví pouze skálu před nimi, je tam asi 25 lidí, zima ukrutná, čekáme takřka 3h. Procházíme se po moréně, ale žádná pestrobarevná ranní show se bohužel nekoná, i když nakonec Torres vidíme celé, byť ve špatném světle a s pozadím mraků, z jejichž cárů vykoukly. V 8 při sestupu se navíc rozpršelo a my promokli ve strašné průtrži skrz na skrz. Jo, holt pořádný holky nedaj vše hned na prvním randeti ;-)
 V kempu vše sušíme a dospáváme, odpoledne se dělá hezky, tak ve 2 vyrážíme nahoru na mirador znovu. To už je počasí dokonalé a pohled se nabízí skutečně nádherný, Torres del Paine se před námi hrdě tyčí v celé své nádheře proti modré obloze a okolo nich se honí bílé patagonské mraky. Je to neskutečný monument nasvícený odpoledním sluncem, věže se tyčí ještě 2000m nad hladinou ledovcového jezera, Torre Norte, Torre Central a nejvyšší Torre Sur (2850 m). Jedná se o gigantické žulové monolity s kolmými hladkými stěnami, rozbrázděnými pouze vertikálními rýhami způsobenými dešťovým ronem. Pod věžemi se plazí ledovec Ventisquero Torres končící nad kolmým srázem, který padá do šedozelených vod jezera táhnoucího se až k vyhlídce, která je vlastně vrcholem morény a dělá mu hráz. Kocháme se a fotíme cca 2h, ze všech možných míst i od hladiny jezera. Lidí už je tam plno, všech možných typů.
 Pak scházíme dolu a s Pájičem se jdeme ještě mrknout do campamenta Japones na konci údolí, což je kemp pro horolezce, ale nic moc tam není. Ale příjemnou procházkou jsme vyplnili i odpoledne, neboť i druhou noc spíme v Campamentu Torres. V noci prší, ráno jsem chtěl znovu zkusit vyrazit na východ slunce, ale jen jsem zkoukl stav a bylo ještě hůř než včera, opět zataženo, poprchávalo a výše dokonce sněžilo, tak pokračuji ve spaní. I později při balení stanu popadávaly sněhově vločky a výrazně se ochladilo.
 Údolí je slepé, tak ho opouštíme stejně přes Campamento Chileno, proti chodí davy lidí, zde stále v dosahu parkoviště jich je nejvíce, Torres se dají zvládnout od Laguny Amarga za jeden den. My však na konci údolí odbočujeme nad obrovské mléčně tyrkysově jezero Nordenskjöld, podél kterého se pokračuje na západ, první rameno „W“ opouštíme. Vládne už teplejší počasí a jsou pěkné výhledy, ale jde se ale celou věčnost, stezka se v jednom místě přibližuje až ke břehu jezera, jde po oblázkové pláži, po chvíli zas již vysoko v kopcích, stále nahoru a dolu, přelézáme potoky a terénní vlny, je to namáhavé a únavné. Na slunci v závětří je vedro, na vyvýšených místech naopak chladí vítr, neboť na otevřených úsecích je opět hodně větrno, jak má v Patagonii správně být.
 Cerro Almirante Nieto (2640m) střídají po naší pravé ruce dvojbarevné Cuernos del Paine, konkrétněji Cuerno Este (2200m) a Cuerno Principal (2600m), další typické a monumentální masívy Torres del Paine. Pod nimi v refugio Los Cuernos děláme krátkou přestávku, podle místního zvyku necháváme boty před vchodem, aby nesmrděly pod nos, a jdeme si dát něco k pití. Do Campamento Italiano je to ještě kus a nohy budou bolet, tento i následující dny chodíme okolo 8mi hodin denně v horském terénu, což je dost dřina, zvlášť přesuny s velkými těžkými batohy. A to nás na závěr před Valle del Frances ještě čeká Paso de los Cuernos...