Po přechodu Bulharské Rily, zlezení Olympu a klášterů Meteora, návštěvě antický a dalších památek po pevninském Řecku a Peloponésu jsme se dostali do Athén.
Našli jsme si celkem fajnový hostel - s vařiči, hrami a levný - jen jsme museli být separé holky/kluci. Během 3 dní jsme prošli skoro vše, co je v Athénách k vidění. Z Akropole jsem byl ale dost rozladěn, vše bylo totiž pod lešením - Propylaje (hodně), Erechteion (trochu), Parthenon (dost, uvnitř byl jeřáb a stavba byla rozebrána víc než obvykle) a největší klenot - chrám Niké byl absolutně srovnán se zemí (rozebrán a pryč)! Smutněl jsem a ani muzeum mi náladu nezvedalo. Dále jsme navštívili zrekonstruovanou Atallovu stou, zbytky obrovského Diova chrámu a plno dalších památek, kopců a míst. Bohužel stadion, hřbitovy Kerameikos a hlavně archeologické muzeum (nejlepší antické sbírky na světě) byly v rekonstrukci a zavřené. Opět ve všem prachy z Unie a navíc se Athény plašily a stavěly na zadní, neboť zde za rok bude Olympiáda. Samá staveniště a chaos. Chápu, že chtěli mít vše tip top (co by současnému bordelu řekli amíci!), ale to, že bylo vše zavřený a pod lešením, mě dost nasíralo.
V neděli jsme si spravili chuť návštěvou rozlehlého a velice živého blešího trhu.
V Pireu jsme koupili lístky a přes noc přejeli velkou lodí na ostrov Chios. Spali jsme na horní palubě za kapitánským můstkem, kam bylo vidět na radary a lokátory.
Na Chiu jsme chtěli ke klášteru s mozaikami z 11.stol., ale právě skončila sezóna a autobus tam prý jede, jen když jsou aspoň 4 lidi. Nakonec jsme chtěli koupit i 4 lístky, ale řidičům se jet nechtělo, tak jsme měli smůlu.
Jeli jsme tedy do vesničky Pirgi, kde jsou domy zdobené nádhernými grafity, úzké uličky a super babky, s kterejma jsme se bavili. Bohužel jsme si navzájem moc nerozuměli. :) Pak jsme přejeli na skvělou pláž s černými oblázky - Emporios. Koupili jsme si potápěčské brýle a šnorchl a pozorovali rybičky, pohůdka.
Přespali jsme v parčíku v přístavu v Chiu a ráno přejeli za nekřesťanské peníze lodí do Cesme. Turecko! Asie!!! Rozměnili jsme a rázem se z nás stali multililionáři. Luxusním autobusem jsme zamířili do Izmiru, a tam se přejedli výborným kebabem.
Přes noc jsme jeli narvaným vlakem do Eskisehiru - 13h. Měli jsme sice koupený místenky, ale vagony nebyly označený, všude chaos, plno lidí a nikomu jsme nerozuměli, tak jsme nejdřív dlouho stáli namačkaní v uličce. Pro všechny jsme byli obrovská atrakce, každý se s námi vřele bavil a snažil se pomoct. Týpci v kupé, kam jsme se nakonec vmáčkli, si nás tak oblíbili, že se rozhodli, že nás nenechají spát, že si s nima musíme povídat. Jeden Turek po nás pálil plno všetečných dotazů, celé kupé se vysmálo, a pak chudák, který jediný uměl anglicky, to překládal nám. Ne všechno mu bylo po chuti. Byla to strašná sranda, ptal se na vše možné a velice gestikuloval. Dostali jsme dárky a vyměnili si adresy, prý nám pošle dárek k svatbě :)
V Eskisehiru jsme 3h čekali, v podstatě tam nic není. Pak jsme již normálním vlakem jeli 7h do Istanbulu. Přejeli jsme lodí Bospor a už se kochali desítkami minaretů, které se tyčí po celém obzoru. Vybrali hostel kus od Ayi Sofyi.
Během dvou dní jsme prošli celé centrum - sultánův palác Topkapi s harémem s 400 pokoji, obrovskou Ayu Sofyu, Modrou mešitu s šesti minarety (3. nejvýznamnější v muslimském světě), Velký bazar (zběsile smlouvání v eurech a dolarech), podzemní nádrž na vodu Yerebatan Sarnici, mnoho dalších mešit, věž Galata, přístav plný lodí, trhy, jedli plno místních specialit, v přístavu ryby pečené a prodávané přímo z kymácejících se bárek, atd.
Super město, skvěla atmosféra, pohoda, živí lidé! Krásné je posedět na koberci v mešitě, užívat si klid a pozorovat modlící se muslimy. Stejně tak je skvělé se prodírat řvoucímí stánkaři a přehrabovat se v roztodivném zboží. Jen mě zarazili přemrštěně drahé vstupy, a že skoro stále pršelo. Holt už ale byl začátek září.
Vlakem jsme oklikou dosvištěli do Burgasu, vyhlášeného bulharského přímořského letoviska, ale bylo tam mrtvo. Stopli jsme si povoz a kousek popojeli do Nesebaru, historického městečka, ale s mraky turistů - samí výchoďáci: Češi, Poláci, východní Němci, ...
Na koupaní bylo chladno, a tak jsme rychle fičeli na sever, míjeli vyhlášená letoviska jako Zlaté písky apod. Projeli jsme Varnu a přes hranice stopli nadupaný Mercedes s rakouskou poznávací značkou, řidičem Izraelcem, kterej uměl mimo jiné i slovensky. Celnicí - na přechodu, kde jede tak jedno auto za hodinu - jen čuměli, my také. Večer jsme dorazili do rumunské Mangalie, dalšího letoviska.
Dali jsme si výborná sladká pečiva, ale jinak byli mé narozeniny ve znamení pekelného břichabolu. Prdy a žaludek v nepohodě se mě od té doby drželi až do návratu.
Stavili jsme se v Constantě, obrovském přístavu, kde je také socha Ovidia, 800m2 římské mozaiky, a kde jsme navštívili akvárium.
Dále jsme pokračovali na sever do Delty Dunaje. Spojení Constanta-Tulcea tvoří minibusy - tranzity Mercedes tak pro 16lidí, které se vymykají průměrnému stáří aut na silnicích o 15let a jedou v průměru o 50km rychleji (o 80 počítaje i traktory a povozy) než ostatní. Lístky jsme koupili na nádraží a mladej sympatickej řidič hnal auto přímořskou rovinou.
Najednou z ničeho nic zastavil uprostřed polí, vlez dozadu, a že prej kontrola lístků. Ale dva starší strejdové lístky neměli, tak že musej vystoupit. Jeden šel celkem v klidu, ale druhýmu se to moc nelíbilo. Řidič se ho snažil vytáhnout, až se strhla bitka. Nejdřív se řezali v autobuse, pak vyletěli do příkopu, tam se po sobě váleli, mlátili se do ksichtů, košile praskaly, byla to řežba jako sviň. Celej autobus řval, ženský byly na straně řidiče, chlapy černejch pasažérů, my jen čuměli. Vypadalo to dost ostře. Řidic - při bitce vysvlečen z trika - ale po chvíli vyhrál, zavřel rychle bus a zběsile odjel. Strejdové zůstali v polích, řidič si vzal nové triko a v autobusu se všichni ještě chvíli hlasitě hádali.
Po chvíli byl ale klid a volná místa se v další vsi zaplnila. A byla pohoda, za chvíli jsme vystupovali v Tulcei. Žeru rumunský temperament!!
Ještě jsme přejeli do Murighiolu, centra Delty. Všude jsou domky z rákosí a v kempu mraky psů. Naštěstí byli celkem přatelští. Do kempu jsme dojeli stopem potmě Ladou, v které už byli 4 lidi! Kemp je u jezera, asi 3km od vesnice.
Zjišťovali jsme ceny projížděk lodí, nabídky byli ve dvou kategoriích:
1. po Murighiolském jezeře a okolním rákosí veslicí 3h za cca 400000 (necelé 400Kč)
2. motorovým člunem po jezerech v rezervaci za ramenem Dunaje tak 5h za 50 dolarů.
Dali jsme si čas na rozmyšlenou, na první bychom nic neviděli, druhá byla drahá. Zatím ale do kempu přijela skupina Čechů - 3 docenti z přírodovědy, 3 studentky a 2 řidiči-rybáři. Dali jsme se s nima do řeči, jeden z nich to tam už znal, a během dne domluvil s rybáři loď. My zatím vágusili v kempu, s Čechami a psama jsme tam byli jediní.
Další den jsme tedy vyjeli na větší lodi do rezervace. Kapitán byl skvělý rybář-důchodce, vyjížďka byla od 9 do 6 a jen za 300000 na jednoho, takže pohoda. Sice se jelo trochu pomalu a jen širokými kanály, ale projížděli jsme toho dost - různá ramena, kanály, jezera, všude bylo rákosí, lekníny (rybář mezi ně zajížděl a trhal nám je) a plno ptáků (přírodovědci šermovali s dalekohledy a foťáky se superobjektivy), pelikány jsme bohužel žádné neviděli. Byl to neuvěřitelný klídek, všude zeleno, a jen občas jsme potkali chudé rybáře, kapitán se s nimi bavil a kupoval ryby. Bylo to fajn, jen občas sprchlo.
Přes noc jsme děsivým osobním vlakem dojeli do Bukurešti. Ale byt Miruny (kamarádka) nebyl bohužel volný a celý den jen lilo, tak jsme šli pouze na prohlídku Ceaucescova megapaláce, kde jsme se dozvěděli kolik tun mramoru, křišťálu, m2 koberců atd. bylo spotřebováno. Po Pentagonu je to 2. nejrozlehlejší stavba na světě, ale vevnitř je to dost kýčovité a nesladěné.
Na 2 hodiny jsme zašli s Miru a jejím klukem na pivo a přátelsky pokecat, pak už hned přejeli za další noci do Sofie. Potřetí jsme se ocitli v Bulharsku a cyrilici jsem četl již skoro plynně.
V Sofii (už jsme se orientovali lépe než na začátku) nic moc není, jen kostel Alexandra Něvského a pár ne moc významných památek, tak jsme nakoupili suvenýry a šli brzy spát. V hotelu dvoják za 30 Leva.
Ráno jsme nastoupili do autobusu, byli jsme tam my dva, dva celkem dobrý starší Angláni (jeden jel na utkání Chelsea-Sparta) a 50 Bulharů, z toho polovina cikánského vzezření. Hned na první hranici jsme museli se všemi věcmi (i ze zavazadlového prostoru) vystoupit, aby si ho celnici mohli projít. Na dalších hranicích si celníci vždy vytáhli 5, 6 Bulharů (vždy ty nejvíc černý) na pečlivější kontrolu, ale jinak - až na to, že 10 Bulharů okolo nás hlasitě chrápalo - se jelo v klidu.
Do Prahy jsme dorazili k ránu...
Více fotografiií a informací.