Cestopisný deník z cesty po Černé Hoře. Dočtete se o národním parku Durmitor a výstupu na nejvyšší horou Černé Hory Bobotův Kuk (2523m) a návštěvě Pohoří Bjelasica a Komovi.

Pohoří Bjelasica a Komovi

10. den
Pohodový odjezd ? až v 10 hodin. Po rozloučení s Mínou se na 1hodin stavujem v Žabljaku, kde nakupujeme zásoby do čtvrtka. Potom vyrážíme busem směr Biogradská Gora. Zastavujeme na fotopauzu u krásného mostu přes řeku Taru. Zhruba po 2hodinové jízdě přijíždíme k Biogradskému jezeru, kde je i dnešní nocleh.
Neorganizovaně se procházíme kolem jezera a zavítáme i do pralesa s velkými pěknými stromy, velelisty devětsilu a Biogradskou řekou. Večer v altánu topíme oheň a opékáme černohorské liberáky. Zase nás překvapí programátor Jarda, který si namazal boty olejem z tresčích jater a rybí pach nás pronásleduje nejen u ohně, ale i v noci, když spíme společně s ním pod širákem na verandě jedné chatičky. Noc byla poměrně teplá.

11. den
Vyrážíme tradičně v 8hod. Poměrně dobrou cestou (?tisíci serpentinami?) stoupáme do lesa. Potkáváme první salaš, kde kupujem výborný domácí sýr. Na obědovou pauzu sejdem k Suško jezeru, kde jíme, chladíme nohy, plavem. Káťa ? oslavenkyně se koupe nedobrovolně.
Od jezera stoupáme opět po cestě. V ohybu cesty stavíme a nalehko se většina vydá na nejvyšší vrchol Bělasice ? Crnu glavu (2139m). Marodi a lenoši zatím hlídají batohy, vaří kafe a čtou pohádky. Ze strachu před deštěm jich pár vyráží napřed na tábořiště ? k pramenu Biogradské řeky pod Zekovu glavu s bizarním vysílačem. Bouřka nás nakonec mine a všichni v pohodě stavíme stany, kupujem sýr od oprsklé babky a chystáme večeři.
 
12. den
Ráno zjišťujem, že asi čtyřem z nás sýr od nemyté pastýřky způsobil střevní problémy. Celý den převážně stoupáme po prašné cestě CT-1 (turistická stezka přes 3 pohoří). Cestou míjíme obydlené salašky, kolem kterých běhají prasata, koně, krávy, ovce a psi.
Odpoledne dorazíme do hospůdky, kde dáváme Nikšičko, pepsi a kafíčko. Potom už jen zhruba hodinu a půl k pramenu a táboříme přímo pod úpatím pohoříčka Komovi. Celý den pražilo slunce a cesta byla únavná a náročná, hlavně pro marody.

13. den
Ráno tradičně v 8 hodin vyrazíme blíže k hoře Kom Vasojevički (2461m), kde nám Ivan hlídá batohy a my vyrazíme nalehko na vrchol. Na mně už se podepsala únava a výstup mi dává zabrat. Výhledy ale stojí za to. Cesta tam i zpět trvá asi 2,5hod. Potom se natěžko vydáme k úpatí nejvyššího vrcholu ? Kom Kučki (2587m). Zde opět shazujeme batohy, ale tentokrát je hlídá nejen Evka, ale ještě 9 unavených.
Zbytek horalů zdolá vrchol asi za 2 hodiny. Přijdou nadšený z výhledů a větrného úzkého hřebínku, kde některé dokonce chytala závrať.
Potom ještě sestoupíme na úpatí k pramenům a na tábořišti mezi klečí trávíme teplou noc.

14. den
Dnešní dokončení přechodu Komov bylo průzkumným, tzn. Ani průvodci ještě danou trasu neznali. Cílem bylo dojít do vesnice Veruša, kde nás čekal Josef s autobusem.
Zprvu jsme v pohodě a najisto mírně zvlněným terénem. Asi v 11hod přicházíme na palouček, ke Ivan zběsile začíná vymýšlet, kudy další cesta. Nakonec opouštíme značku a jdem vzhůru krpálem. Honza s Vlastíkem se vydávají sami dolů do údolí a prozkoumají cestu podél řeky.
My ostatní funíme do kopce. Naštěstí objevujeme plantáže turbo velkých a sladkých borůvek, tak si dáváme sběračské pauzy. Po obědové pauze Ivan přiznává mejlku, slibuje 5 lahví Vranacu a musíme se vrátit na výchozí palouček. Dál pokračujeme, jak jinak ? po značce. Tudíž nás čeká další krpál. Odměňuje nás ale hezkými výhledy. Bača nám ukazuje směr na Veruši a scházíme do údolí.
Když dojdem k potůčku, osvěžujem se a Ivan běží na další průzkum. Když se vrátí, slavnostně hlásí, že už ve Veruši byl. Super, říkám si, beru sandály a razíme směle k cíli. Spoře rozeseté domečky nám sice vesnici s turistickým centrem nepřipomínaj, ale budiž. Po hodině cesty už nás to nebaví a po dvou hodinách já, Roman, Pavel a Markéta sedáme na zem, že už na to pečem. Vtom na silnici uvidíme blížící se Karosu, která nás od trápení zachrání.
Josef nás veze do Kolašína, kde nakupujeme poslední zásoby, dárky a suvenýry a popojedem na místní fotbalové hřiště, kde trávíme poslední černohorskou noc.

Cesta domů

15. den
Ráno vyrážíme už v 7 hod autobusem. Zastavíme se na půlhodinovou prohlídku moračského kláštera s krásnými původními freskami.
Dále pokračujeme ke kaňonu řeky Mrtvice. Tam se vydáváme nalehko. Cesta k samému kaňonu je dlouhá a nezajímavá ? trvá cca 1hod 15min. Potom ještě jdeme skoro půl hodiny, než najdeme schůdný přístup k řece. Najdem ale úžasný místečko na koupačku. Hromadně skáčeme do 6stupňů teplé vody a málem nás z toho raní mrtviceJ. Pak dáme svačinu a je čas se vrátit, protože máme rozchod jen 4 hodiny.
Pak nás čeká dlouhá cesta autobusem až kousek za Dubrovník, kde v kempu trávíme poslední noc. Večer se na pláži koupem, pijem vínko, pivko, kluci kouří z vlastivědných (nebo Vlastíkvědných???) důvodů Lovceny a povídáme do noci. Řada z nás spí na pláži pod širákem.

16. a 17. den
Zhruba v 7 hodin dáváme ranní plavčo. Protože se slunce schovalo za mraky, zalézám znovu do spacáku. Postupně se ale otepluje, tak se koupem, lenošíme, čteme pohádky. Jarda s Ivanem se vydali na lov slávek a pak si je vaří k obědu. Pochoutka nic moc.
Na cestu domů se vydáváme v 15hodin. Přijel ještě jeden řidič, aby Pepu střídal. Cesta probíhá hladce, takže jsme v neděli v 8:30hod v Brně. Loučíme se, dáváme si kontakty a těšíme se, že se v listopadu sejdem na chatě pod Kralickým Sněžníkem.