Vydat se do Patagonie byl můj dlouholetý sen. Konečně se mi podařilo se rozhoupat, schrastit peníze, sestavit příjemnou čtyřčlennou skupinu lidí s nadšením a koupit výhodné letenky. Nejedná se ale pouze o Patagonii, neboť díky destinacím příletu do Santiaga a odletu z Buenos Aires se samo nabídlo poznat i tato města a jejich okolí, zejména sedlo pod majestátní Aconcaguou mě též dlouho lákalo. Proto Patagonie Plus..., Patagonie+.

PŘÍLET

A je to tady, první adventní neděle 30.11.2008, dopoledne se nakládáme do Focuse a odjíždíme na západ z promrzlé Prahy, kde v ulicích hrají koledy a začíná předvánoční shon. Po dálnici frčíme na Frankfurt, nijak se neženem, tak jsme na parkovišti Holiday parking až po šesti hodinách. Na terminál je to z něj daleko, veze nás shuttle bus, v hale ještě v rychlosti konzumujeme poslední piva a jídlo z domovů, a pak již sedáme do luxusně vybaveného letadla aerolinie TAM, kde spíme a sledujeme filmy. Jediné "zpestření" vskutku dlouhého 12tihodinového letu je Jiřího skoroomdlení, které bylo následkem zběsilé konzumace všeho možného, pohupování letu a sledování realistických scén v X-Files :-)
Po ránu jsme v Sao Paolu, kde máme 2h na přestup, což je naštěstí fofr. Potom ještě 4 hodiny do Santiaga, to už je světlo, letí se přes roviny, pralesy a nakonec Andy, které postupně lezou z mraků. Identifikuji Aconcaguu, kterou máme jak na dlani, paráda!
Přistáváme v Santiagu de Chile, vzápětí procházíme přísnou kontrolou přivážených potravin a útočí na nás horko parného léta jižní polokoule. Diskutujeme s taxikářema o cenách a kombinujeme možnosti odjezdu, ale nakonec se přesouváme na autobusový terminál, kde si dáváme první jihoamerický oběd s hovězím masem a volskými oky. Ihned poté již jedeme mrštným minibusem kus na sever po dálnicích, z kterých odbočujem na západ na hlavní spojnici do Argentiny. Silnice míří do hor, samotná jízda je dosti zážitek - obrovský provoz, důstojné kamiony, stoupání serpentinami, vysoké masívy hor a liduprázdné pustiny, nakonec tunel Los Libertadores ve výšce 3150m, kterým se přejede do Argentiny. V Chile jsme pobyli jen pár hodin...

POD ACONCAGUOU
Pár kilometrů za hranicí je ves Puente del Inca, kdysi lázně a nádraží, nyní shluk pár ubytoven a obchodů, teď na počátku sezóny dost mrtvých. To je náš cíl, jediní vystupujem a rozhlížíme se. Za chvíli se bude šeřit, přes silnici po které neúnavně jezdí kamiony je vojenská posádka, jinak nikde nikdo, jen vítr honí mezi opuštěnými stánky, zabedněnými domy, vraky autobusů a rezavými kolejemi prach a písek, takové město duchů! Nacházíme skrovnou ubytovnu z bývalého nádraží s minimístnůstkami bez oken a třemi trojpalandami v každé, kterou vedou pohodoví mladí kluci horolezci, noc za 10USD. Konečně jsme se zastavili!
Kosti jdem ještě protáhnout na procházce k zrezivělému železničnímu mostu, a pak osamoceni jdeme na večeři do jediné otevřené (poloprázdné) restaurace. Večer se obloha zcela rozjasňuje, tak proti plánu hned na druhý den velím k hlavní výpravě tu.
Vstáváme v šest, svítá a je úplně jasno. Vyrážíme směr Los Horcones a už ze silnice je Aconcuagua vidět v celé své kráse. V Los Horcones máme trochu problémy se vstupem, neboť nemáme žádné argentinské peso, tak se musíme vrátit do vesnice a za lichvářské kurzy po malých částkách vyměňovat. Byli jsme tam po celou dobu jaksi na okraji civilizace, bez místních peněz (nejbližší bankomat či směnárna prý v Mendoze 170km daleko) a ztraceni v horách a pustině mezi pár místními horaly a jejich mulami.
I přes zdržení jdeme ale ten den první (a skoro jediní), tudíž zcela sami. Od silnice se stoupá údolím s Aconcaguou stále na přídi, krásně viditelný mohutný zasněžený masív se důstojně tyčí blíž a blíže - Anco-cahuac neboli Bílá stráž, 6962m, nejvyšší hora Jižní Ameriky, zároveň jižní polokoule, západní polokoule a nejvyšší hora mimo Asii. Jde se okolo jezer, pak stále mírné stoupání údolím podél říčky Rio Horcones, která se přechází po lanovém mostě, zvrásněné skály okolo hrajou všemi barvami. Krajina je strašně prašná a vyprahlá a slunce pálí. Je horko, ale zároveň studený vítr, trochu bolí hlava a dost špatně se dýchá. Není to úplně nejlehčí výstup, 12km, 650 výškových metrů, asi 3-4h.
Když už se toho zdá až dost, docházíme do Confluencie, 3400m n. m., prvního z táborů. Je tam plno stanů expedic i k pronajmutí, ale takřka žádné obývané, hlavní sezona ještě nezačala. Vylezli jsme na dunu nad kemp a tam znaveni výstupem, výškou a celou včerejší jízdou usnuli.
Údolí se zde větví, nejobvyklejší trasa pokračuje ještě cca dvacet dlouhých km údolím do Plaza de Mullas, odkud pak již vzhůru. Výstup na samotný vrchol Aconcaguy prý není technicky příliš náročný, velmi zrádné a nebezpečné bývá ale počasí, tak to chce mít čas. Povolení na 3- a 7mi denní trekking nebo pro výstup na vrchol lze získat jedině v Mendoze, my měli pouze jednodenní trekking za 60ARS, neboť návštěvu argentinského podhůří bychom nestihli. Ale stálo by to za to, Mendoza je centrum nejvýznamnější vinařské oblasti Argentiny, kde se pěstuje 70% celonárodní produkce a argentinské víno patří mezi nejlepší v celosvětovém měřítku.
Okolo jedné Aconcagua začíná mizet v mracích a my se po spánku vydáváme na cestu zpět. Znaveni, hladoví (šli jsme bez snídaně jen s pár sušenkama), vysušení a spálení (celodenní pobyt i spaní na slunci vysoko v horách, navíc bez namazání, které nás v tomto chladu a po zimě v ČR nenapadlo, mělo totiž za důsledek značné spálení obličejů, rukou, atp., ještě čtyři dny poté jsme nezdravě rudě svítili a někteří měli i bolestivá místa). Byl to ale super výlet, hory a krajina je zde úžasná, lidi jsme nepotkali skoro žádné a počasí bylo jedinečné, dny před ani po už takové rozhodně nebylo. Dole jsme svlažili nohy v jezeře Horcones, u vstupu do údolí vrátili pytle ne odpadky strážcům parku a z posledních sil doklopýtali do Puente del Inca, kde si za posledních pár drobných dali výborné hamburguesy. Pak už jen sprcha a vytuhnout u slivovice a kostek.
Následující den je konečně odpočinkový, dlouho spíme a užíváme si snídani v hostelu. Je pošmourno, zataženo, skoro déšť, tak jdeme jen na menší výlet po okolí podél trati dolu směrem na Mendozu, k hřbitůvku, a kus do boku do kopce. A prohlídli jsme staré termální lázně přímo ve vsi, minerální prameny tam neustále vyvěrají a barví skálu do oranžova, i když už nejsou v provozu. Hned vedle je obrovský přírodní travertinový most přes řeku, podle které se víska jmenuje, vše je ale, včetně přilehlého muzea, nyní uzavřeno. A jak již bylo řečeno, celé příhraniční je teď na začátku prosince jaksi opuštěné.

NA KORBĚ PŘES HRANICI A NAPŘÍČ CHILE
Skončil pobyt pod Aconcaguou a potřebovali jsme se vrátit do Chile, nejlépe dojet až k moři. Už od rána jsme se pokoušeli sehnat lístky na autobus, ale bezúspěšně, dovolat se do několika busových kanceláří se nepodařilo a ani pár místních takovéhle služby nenabízí. Nehledě navíc na to, že jsme neměli argentinské peníze a chuť přijímat zde v pohraničí jiné měny byla kupodivu takřka nulová. Nezbyl než autostop.
Odpoledne se tedy stavíme na silnici, provoz je kolísavý, hlavně kamiony, ale dosti zřídka. Stojíme po dvojicích kus od sebe, Marie s Jiřím stopují náklaďák vcelku bezproblémově po půl hodině, ale ten je nakonec dovezl jen na hranice, odkud pak složitě jeli několika busama, nicméně nás to navnadilo.
Čekáme dál, ale nic, dlouho nic, i když auta občasně jezdí. Pomalu je to k uzoufání, je značná zima a propadáme beznaději. Nicméně zatím alespoň poznáváme život v ospalém Puente del Inca, kam na trh se suvenýry jezdí zájezdy spoře oděných turistů z Mendozy, kteří se pak jdou nadlábnout do místní restaurace. Jinak jen zima, tu a tam kamion a nic se neděje.
Už přemýšlíme, kde přespat, když nakonec nám přece jen auto staví, po 3h! uruguayská rodinka v terénní Toyotě s korbičkou, na kterou nás berou. A začíná parádní jízda horami, zběsilé předjíždění kamionů, tunel, serpentiny dolů, z bezmoci je najednou euforie, jedeme s větrem ve vlasech! Nejdřív úžasné hory, dole již po rovině mezi vinicemi, napříč celým Chile. Celkem jedeme 5h, z toho tedy hodinu trávíme na hranici, to je vždy hroznej proces vyplňovaní plno formulářů, obíhaní pěti okýnek s nablblými úředníky, prohledávaní batohů, zda nevezem jídlo apod. (mimo jiné se vyplňuje formulář chilské Zemědělské a veterinární služby (SAG), v němž se deklaruje, že se do země nedováží žádné rostliny, čerstvé ovoce a zeleninu, maso a masné výrobky a další potraviny, za přestoupení hrozí velké pokuty), naši rodinku vypeskovali za to, že měli na korbě tři 4centimetrovy větývky (dřevo se taky převážet nesmí), sakra, a to pojedem přes hranici ještě asi pětkrát!
Poslední úsek je, aby nic nechybělo, dálnice! To už je tma a při 140km/h je na korbě dost zima, i když se maximálně skrýváme. Taky je to už dlouhé a na korbě nevíme jak se zkroutit. Do Valparaisa dorážíme v 10, ještě o chvíli dřív než Jiří s Marií, vystupujeme zmrzlí zahaleni ve čtyřech vrstvách oblečení a s kulichama mezi lidi v kraťasech... Hned se jdeme ubytovat, na večeři a spát. Nakonec se přesun podařil šťastně, zadarmo a s velkým zážitkem!

Více fotek na http://fhg-foto.blogspot.com/.