ÚVOD
Kyrgyzstán se nachází v Centrální Asii, ve srovnání se svými sousedy je to země malá, ve skutečnosti je však třikrát větší než Česká republika. Důvodem k jeho návštěvě je především drsná panenská příroda, která skýtá dechberoucí podívanou, zejména nekonečné hory všude vůkol, díky kterým se Kyrgyzstánu říká Švýcarsko Střední Asie. To lze vyjádřit i čísly: Více než 90 procent území této chudé středoasijské republiky se nachází v nadmořské výšce přesahující 1500 metrů nad mořem, průměrná nadmořská výška je 2750m, více než 40% plochy je nad 3000m.

Území převážně pokrývá vysoké pohoří Ťan-Šan (Nebeské hory) a Pamír Alaj, obděláno je méně než osm procent půdy. Zajímavostí je, že je Kyrgyzstán ze všech zemí na světě nejvzdálenější od moře. Populace této drsné země dosahuje cca 5 miliónů, a jen třetina obyvatel žije v urbanizovaných oblastech, zbytek tvoří rodiny seminomádských pastevců, kteří kočují horami se stády jaků, ovcí a koňů.

ISSYK KUL
24.7.2009 sedáme do letadla a vcelku rychle se přes Istanbul přenášíme do Centrální Asie, vše v pohodě, Turkish Airways dobře vařej. Za tmy kupujeme víza, a když slunko hodlá začít stoupat na svoji dráhu nad vyprahlé pustiny a vysoké hory, ocitáme se před biškeckým letištěm natěšeni na neznámou nám zemi. Taxíkem jedeme přímo na Západny avtovokzal a odtamtud ihned maršrútkou na východ. Jízdu po široké asfaltové silnici lemované vysokými topoly a přejezd přes hory tedy prospáváme, nicméně zpočátku jsme se stihli seznámit s veselou skupinou kluků jedoucích se koupat.
Naše první zastávka je Čolpon Ata, největší letovisko u jezera Issyk Kul, cca v půlce severního pobřeží. Ubytováváme se v pěkné "komnatě" u místních lidí a jdeme na pláž. Jezero Issyk Kul (Teplé jezero) je perla centrální Asie a po jihoamerickém Titicaca druhé největší horské jezero světa (6236km2, tj. cca 182x60km, hloubka až 668m), napájeno je více než stem řek a říček, ale žádná z něj nevytéká, je tedy mírně slané, zároveň je extrémně hluboké, a tak i s pomocí termální aktivity nikdy nezamrzá. Hladina je ve výšce 1607m (jako Sněžka), ze severu i jihu ho lemují hřebeny zasněžených čtyřtisícovek. Za sovětské éry byla tato oblast turistům přísně zapovězena, sloužila pouze pro komunistickou elitu, nyní sem jezdí především vyšší vrstvy z Kazachstánu, Biškeku, Ruska a jako my pár "západních" turistů.
Prostředí je tam super, výhled na velehory, slunce ostře svítí, voda čistá a pláže jsou pískové s veškerým servisem včetně prodavačů nasolených a uzených ryb, piva, zmrzliny, kukuřice, pirožků, ovoce, půjčoven slunečníků, atd. Voda je relativně dost studená, ale my stejně spíš dospáváme cestu, než že bychom se koupali.
V restauraci u našeho prvního piva Baltika pak ještě čekáme, až trochu opadne největší vedro, a k večeru vyrážíme kus nad městečko na petroglyfy, malby na kamenech z různých období (8.st.př.n.l. – 10.st.n.l.), převážně zvířat. Moc jich nenacházíme, ale z úpatí hor je pěkný pohled na jezero a kamenná pole na periférii jsou příjemně mimo zběsilé pláže. Procházka není úplně krátká, tak si po návratu dáváme jen dobrou večeři v jedné z mnoha restaurací, avšak na vyhlášené místní diskotéky už síla nezbývá.
 
ŤAN ŠAN
Horka i pláže jsme se za jeden den nasytili, tak sdíleným taxi přejíždíme do Karakolu (1770m), hlavního města na východě, již na dohled hor. Tam si jen dáváme tučný oběd a ještě se posouváme do nitra pohoří Terskey Ala Too, do údolí Jeti-Öghüz, na jehož začátku je sanatorium z roku 1932, a červené skalní útvary Puklé srdce (rus. Razbitoje serdce) a Sedm býku (/volů, kyrgyz. Jeti-Öghüz). Už pěšmo pokračujeme na Louku Květů (Poľana Cvetov), kam místní vyrážejí na výlety a pikniky, je tam i pár občerstvovacích jurt. Tam se oddělujem od všech výletníků a úzkým údolím, které je již na hony vzdálené civilizaci, jdeme dále. Spíme v lesíku mezi cestou a říčkou.
Počasí je deštivé, často se po horách honí bouřky, noc leje celou. Tak za vlhka a nízké oblačnosti následující den pokračujeme podél říčky Teleti po pastvinách, kde se prohání stáda krav, ovcí a koní a tu a tam i svobodní pastevci z jurt „na samotě“. Z mraků vykukují vrcholy s četnými ledovci a my se odpoledne pracně sápeme do průsmyku Teleti (3759m). Zavěsili jsme se za skupinku Rusů, jedny z mála lidí, které tu potkáváme, což je štěstí, neboť cesta je zde velmi nejasná. Zato stoupání z údolí je jasně náročné, dlouhé (3h) a ostré, ke konci je místy i sníh, poprchává a pro mraky není příliš vidět. Sedlo jsme zdolali a spíme kus za ním.
Ráno musíme počkat, než přestane pršet, ale i tak nás na sestupu chytá další vlna deště. Motáme se mokrou klečí, pak zřejmě scházíme z hlavní cesty a v závěrečné fázi musíme spadnout do údolí Karakol asi o 200m lesem prakticky kolmo dolu. To už je o dost navštěvovanější údolí, platí se vstup, za to se alespoň dělá lépe a svítí slunce. Je tam také velký kemp, od něhož se vydáváme vstříc druhému sedlu na další ostré stoupání. Je vedro a po kamenech se stoupá serpentinami vzhůru, opět však odpoledne začíná pršet, tak to v půlce přerušujeme odpočinkem a noclehem. To je nakonec nejmoudřejší řešení, jedná se tu totiž o nemalá převýšení i fyzické výkony.
Ráno je pokračování okolo vodopádu a kaskád říčky k jezeru Ala Kol (3530m) ve znamení mraku a minimální viditelnosti a stále namáhavě příkré, celkem se z údolí stoupá 5h. U jezera je větrno, chvíli dosti sněží a z počátku pro mlhu a mraky takřka nic nevidíme. Jezero se z části obchází, pak se ještě stoupá nad něj do sedla Ala Kol (3860m). Až když se mraky roztrhnou a vysvitne slunce, ukáže se úžasná barva tyrkysově modrého jezera a úchvatné výhledy do všech stran v celé své kráse, pohádkové hory do dáli a podél cesty slabý poprašek, paráda! Vysápali jsme se do sedla, tam se už špatně dýchá, fičí vítr a je nelehké najít cestu na druhou stranu přes sněhovou převěj a v prudkém nestabilním svahu, výhledy se ale ještě více otevírají a jsou dokonalé. Nakonec se i daří najít cestu dolů, avšak na úkor pláštěnky na batoh, kterou serval a odnesl vítr. Následuje už mírnější a klidnější sestup po loukách, zato nekonečný, je už dost pozdě, cíl se moc nepřibližuje, zato a sil rychle ubývá.
Těžko říct, který z náročných dnů byl nejtěžší, ale asi tento poslední, kdy jsme šli od 9 ráno do půl 8 večer. Fakt hrůza, z předchozích dnů unaveni, teď chůze bez konce, pak již jen apaticky a jako stroje. Ale měli jsme velkou motivaci, ubytovnu s jídlem Altyn Arašan (Zlaté prameny) a hlavně zasloužený odpočinek v lázních.
Termální léčivé radonové prameny, podle kterých se údolí jmenuje, tam mají teplotu 45st.C, to je až dost, ale velmi příjemné. Lázeň u ubytovny je placená, jinak jsou horké prameny zdarma rozeseté i po okolních lesích, ale není snadné je najít. Údolí Altyn Arašan je údajně nejhezčího údolí v Kyrgyzstánu, vévodí mu pravidelná zasněžená hora Pik Palatka (4931 m n.m.), pod který by se dalo jít k ledovci nebo pokračovat ještě do dalšího údolí Ak Suu. My zde však už končíme přechod dvou Ťan Šanských sedel, v našem časovém rozvrhu (3 a půl dne) víc než náročný, ale v báječné krajině a zpočátku zcela opuštěné. Stačí to a jsme nadšeni.
Dopoledne se vyvalujem v lázních, perem a dáváme se dohromady. Zpět pak jedem zásobovacím Gazikem, což je velmi dobrodružná jízda divokým údolím podél říčky Altyn Arašan po výmolovité cestě, kde by se kůň bál, aby si nezlomil nohu a tank by projel jen s padesátiprocentní úspěšností. Lítáme v sedadlech, auto se naklání a supí a řidič zběsile točí volantem, ale zvládli jsme to a jsme zpět v Karakolu.
Procházíme městečko, kde je zajímavá čínská mešita, pravoslavný dřevěný kostelík, socha Lenina, atp. a užíváme si parky a restaurace. Jo, hlavně odpočíváme a jíme, ubytováni jsme v zajímavě zařízených pokojích v Yak Tours. Dalo by se odtud ještě vyrazit do údolí Inylchek ke stejnojmennému ledovci a pod hory Pik Pobedy (7439m, druhá nejvyšší hora bývalého Sovětského svazu) a Khan Tengri (6995m, jedna z nejnebezpečnějších hor v Tian Shanu, zároveň však nejkrásnější a nejúchvatnější), ale to chce více času, my volíme prozkoumání dalších koutů Kyrgyzstánu.