SONG KOL
 Přesouváme se do středního Kyrgyzstánu, do malého městečka Kočkor, kde náměstí, bazar i nádraží tvoří plac s loužema v centru na hlavní křižovatce. Řešíme dopravu a možnosti výletů k jezeru Song Kol, vše je ale značně předražené, jak to tak bývá, když je to směr jen pro turisty, jinak slepý.

Jako ve většině turistických oblastí Kyrgyzstánu tu operuje organizace CBT (Comunity Based Tourism, zde též se sbratřeným Shephard's Life), která zprostředkovává ubytování v jurtách, výlety, koně, také dopravu a další, s cílem ukázat zájemcům tradiční (pastevecký) život. Za to se samozřejmě (nemálo) platí, nicméně peníze jdou aspoň snad přímo pastevcům a koordinátorům.
 My se nakonec dohadujem s chlapíkem se starou Audinou a s ním jedem za o něco lepší cenu až k jezeru, je to něco přes 100km. Druhá půle je po prašné silnici, stoupá se přes vysoké sedlo, a pak se už objeví druhé největší jezero Kyrgyzstánu nacházející se ve výšce 3016m uprostřed krásných hor - Song Kol. Břeh lemuje plno jurt, na léto se na místní pastviny, tzv. jailoo, totiž stahují pastevci se svými stády koní, ovcí, koz a krav, které tam pasou vždy od konce května do září. 
 Do jedné jurty nás chlapík odvez a my v ní trávíme večer a noc, což je pro nás velmi silný a autentický zážitek. Máme velkou jurtu jen pro sebe, vyzdobenou jako místní, podlahu tvoří několik vrstev koberců, po stěnách jsou barevné potahy s kapsami, na nohy slouží špičaté bačkory, na matracích na zemi jsou tlusté těžké pokrývky jedinečně ustlané, sami si ovládáme kouřový otvor, vše je vlněné... K večeři nám bábuška uvařila polévku a smažené rybky z jezera, k snídani opečené brambory a k obojímu je vynikající čerstvý chléb s domácími marmeládami a smetanou. Samozřejmě nechybí neustále dolévání čaje od bábušky paní domácí nebo její vnučky. A okolo se pasou stáda koní a hýkají osli. K večeru se velmi ochladilo, ale ve vlněných pokrývkách je teplo a spí se úžasně.
 Další den se procházíme podél jezera, vlny v něm šplouchají jak u moře, tu a tam je jurta a pasou se mnohohlavá stáda koní a dobytka, okolo zvlněná zelená krajina bez stromů, hory obývané divou zvěří a zasněžené štíty v dáli. Nekonečná pustina, ovšem naprosto fascinující, nadšeně fotíme!
 Náhodou jsme se přichomítli k natáčení kyrgyzské státní televize, kam se mnou ihned operativně udělali rozhovor o turismu, trochu ale koktám. Vrhl se na nás celej štáb s překladatelem, zuřivě natáčeli a fotili, prý jsme jak James Bond a Cindy Crawford a asi budem i na letáčcích :-)
 Poté popojíždíme kus na koni, dva na jednom, já v sedle, Jindra na zadku. Vcelku pohodlnou projížďku ale ruší déšť, v horách totiž opět často zuří bouřky, zejména tedy v noci, dokonce i s kroupami a sněhem. Spíme na úbočí kopců, k ránu je dost zima a jinovatka.
 Následující den přecházíme přes hory a loučíme se s pohledem na malebné jezero. Pak podél říčky jdeme k silnici do vesničky Kyzart, dá se vystoupat i do stejnojmenného pasu, my ale zvolili tuto variantu, neboť se zdála méně náročná. Cesta vede nejdřív po opuštěných rozkvetlých loukách přes další sedýlko, pak ale po rozpálené prašné silnici bez stínu, a ta je nekonečná.
 Kyzart je vesnička s velmi přátelskými lidmi, kam turista moc nezavítá, každý se s námi bavil a chtěl se fotit, nicméně my neměli moc sil. Před vsí je hřbitov, kde jsou zajímavé hrobky, mešitky, drátové jurty a další honosné ministavby jako na většině hřbitovů v Kyrgyzstánu. Jdeme ale zas až do šera a zcela jsme se uchodili, na silnici nakonec docházíme úplně vyčerpaní. Naštěstí jsme se vyhnuli další bouřce a poměrně rychle stopli naklaďák s uhlím. Tím je cesta zpět do Kočkoru přes Kyzart pas ale šnečím tempem, navíc jsme dosti namačkáni v kabině, nicméně je to zdarma, a řidič nám ještě v pasu koupil náš první kumys - zkvašené kobylí mléko. Do Kočkoru se dostáváme až v 10 úplně zničení, ještě jsme museli z obchvatu dostopovat v děsivé tmě a ubytováváme se v pochybné ubytovně. Ale v podstatě všechno skvěle klaplo.
 
 PŘEJEZD - NEJLEPŠÍ ZÁŽITKY JSOU NEPLÁNOVANÉ
 Tolik samovolně rozbitých na silnici opravovaných aut jako zde v Kyrgyzstánu jsem nikde neviděl, snad každých 50km. O kvalitě silnic (až na výjimky prabídné), stavu vozového parku (až na výjimky prastarý) a rychlosti jízdy (ta vzhledem k podmínkám maximální) by šlo psát dlouze, zmíním ale jen, že ať se jede, kde se jede, všude jsou okolo vysoké pusté hory...
 Dostali jsme se do oblasti, kde autobusy a maršrútky již příliš často nejezdí, tak zbývají jen sdílená taxi, spíše sdílená auta. To jakýkoli majitel vozidla, který někam jede, nabírá za poplatek pasažéry jedoucí stejným směrem, často na ně čeká celé hodiny na nádražích či bazarech. Řidiči jsou různí a jejich auta a řidičské schopnosti taktéž...
 Z Kočkoru tak s podivným chlapíkem jedeme přes Dolon pas (3028m) do Narynu, odkud jsme pak chtěli rychle přejet do Arslanbobu. V poledne jsme tam, jenže dál jedou busy jen ráno dva dny v týdnu a taxi je ukrutně drahé, ať se ptáme kde se ptáme, všichni jsou členy neusmlouvatelné taximafie! V Narynu by šli podnikat výlety do hor, ale zrovna dost leje, tak operativně volíme výlet na Taš Rabat. Míříme tedy nalehko do krásného zeleného údolí uprostřed pouštního hřbetu At-Bašy mimo civilizaci kus od čínských hranic, jsou to asi 2h jízdy z Narynu (125km) po hrozné silnici obklopené opět super dramatickými zasněženými horami, na posledním úseku silnici tvoří bývalá přistávací dráha.
 Taš Rabat je velmi zachovalá caravanserai, orientální zájezdní hostinec pro ochranu a zázemí karavan, zde zřejmě i soud a vězení. Je to snad nejvýznamnější památka v Centrální Asii z doby Hedvábné stezky, kamenná stavba částečně zapuštěná do země z 15. století se základy z 10. Dovnitř se dá všude vlézt, má to tam podmanivou atmosféru. Leží v horách 3530m vysoko, v okolí se dají také podnikat i pěkné výlety, my tam ale jeli jen na otočku, i když tam nakonec strávili nejméně hodinu a půl. Začala se tam s námi totiž fotit jakási rozvětvená rodina z Biškeku, až nás pozvali na oslavu narozenin jednoho z nich, na trávě rozbalili ubrus a servírovali beraní maso, tuk a kůži, kumys, vodku, zeleninu, atd. každému podávají sousta, která nejdřív požmoulají v rukách. Kumys piju ve velkém a je velká zábava, povídá se a směje se mnoho, vskutku autentická kyrgyzská oslava, zcela přátelská, veselá a pohostinná, super zážitek. Ruština nám tedy moc nejde, ale vždy se dá nějak domluvit.
 Při cestě zpět jsme píchli kolo a řidič neměl náhradní, výjimečně to byl ale nevychcanej taxikář, a hbitě nás přesadil k okolo jedoucí rodince v Moskviči, tak jsme i zbytek dojeli dobře. Ubytováni jsme v CBT homestay, což je zde pokoj v činžovním bytu, obývák, kuchyně a wc společné pro dva pokoje, ráno přichází bábuška udělat snídani.
 Druhý den bus pro malý zájem nakonec také nejede, ale taxi už najednou jde usmlouvat za rozumnější cenu, tak konečně opouštíme Naryn, jenž leží uprostřed největšího, ale zároveň nejchudšího a nejméně obydleného stejnojmenného regionu. Záhy za městem končí asfalt i civilizace, nicméně mongoloidní kulatej nesympatickej řidič jede po kamenité silnici plné děr stále stejně zběsile, a tak při nájezdu hned do prvního sedla v pustých horách se staré vetché Audině zcela ulomil závěs kola. Řidič ho po chvíli váhání odmontoval a odjel svařit zpět do daleké mrtvé vísky, ještě že si každý pomáhá a svezli ho. To je v háji, my bezprizorně čekáme v opuštěných horách na silnici, kde nic nejezdí! Trvalo víc než hodinu, než jelo první auto i v našem směru, to se nám naštěstí podařilo stopnout. Skvělí chlapíci jeli v dodávce za prací kamsi, dobře se s nimi povídalo a vzápětí nás pozvali na zastávku do jurty u silnice. Opět se hodovalo - kumys, ovčí tuk a focení, k tomu příjemný nenucený pokec lidí z auta a jurty, přirozená zastávka na dlouhé cestě.
 
 JÍZDA ZEMÍ NIKOHO
 Byla to ještě dálka, další nekonečné hory, sedla a prašná silnice bez provozu, s chlapíkama jsme konverzovali, pak už usínali. Až po 7h jsme v chudém a zuboženém Kazarmanu, což je zcela prdel světa a Bohem zapomenutej kraj v horách, kde vůbec nic není (snad jen několik kilometrů vzdálený Saimaluu Taš, nejvyhlášenější petroglyfy, ale o ty už nemáme zájem). Naštěstí se nám tam daří rychle a celkem levně sehnat další odvoz, což je neuvěřitelná klika, a ihned mizíme. Kdo však zakreslil "silnici" odtamtud do Jalal Abadu do map širších měřítek měl pořádně odvahy, tato rozbitá kamenitá, místy bahnitá a se sesuvy cesta šířky pro jedno auto vedoucí depresivní pustinou nekonečnými serpentinami přes pas 3062m si to těžko zaslouží. Připomínala mi dosti indickou Leh-Manali hwy., jen s rozdílem, že tu byl naprosto nulový provoz a my jeli 28 let starou, ale nezdolnou Volhou. 
 Řidič při vyhýbání se dírám neustále točí volantem, tak s ním a další cestující - bábuškou jdeme po přejezdu pasu na večeři do jídelny u cesty, mají jediné jídlo, šorpo, silný ovčí vývar s masem na kosti, tukem, bramborou a mrkví. Pak už vjíždíme do úrodné Ferganské kotliny mezi lány slunečnic a stáda oslíků a do naprosto jiného přírodního a kulturního světa. Z Kazarmanu do Jalal Abadu to je dalších 4 a půl hodiny, zajímavých a zároveň děsivých, jsou tu fakt lány země nikoho, kde se jen občas potká otrhaný zbloudilý člověk odkudsi, ještě že jsme tentokrát dojeli bez nehody. Přijíždíme za tmy, Jalal Abad je velké rušné město, ubytováváme se ve starém ruském hotelu, kterému vládnou zkostnatělé, ale velmi důležité děžurné na každém patře a vrátili jsme se tak o několik desetiletí zpět. Bylo už 10, tak jen pivo a spát. Cesta Kočkor – Arslanbob přes Naryn a Kazarman fakt není na jeden den. :-)