JÍZDA S HOCHY
 Vyrážíme z Oše, vracíme se k hlavnímu městu. Čeká nás celodenní jízda, ale asi to nebude jednoduché, na stanovišti, odkud jezdí auta do Biškeku, nejsou žádní zájemci, busy tuto trasu nejezdí. Čekáme přes hodinu, než nás nakládají dva mlaďoši do Golfa, ale ještě čekáme na pátýho, což je po chvíli holandský novinář. Pak konečně vyrážíme, tato silnice je naštěstí po celou dobu asfaltová, do hlavního města je to cca 11 hodin jízdy, 690km. Dá se i letět, ale průjezd horami centrálního Kyrgyzstánu je zajímavý.

 Nejdřív se tedy projíždí rovina Fergánské kotliny, kde všude prodávají melouny a je horko, pak už následují vyschlé hory okolo neuvěřitelně azurové přehrady Toktogul a řeky Naryn v hlubokém údolí. Krajina je vskutku krásná a dramatická, horší je, že už nevím jak sedět a řidič usíná. Vzal to tedy místo něj na chvíli druhej kluk, a ten zas vůbec neuměl řídit, hrůza! Naštěstí stavíme na jídlo. 
 Pak se pokračuje, za pasem výšky 3184m se opět zcela mění krajina, tentokrát na kyrgyzské svěží horské louky jailoo s jurtami a nad nimi se zasněženými štíty hor. Jízda už ale je fakt dlouhá, zadek a tělo mám na kaši. Zbývá poslední pas s tunelem Töo Ashuu ve výšce 3568m, pak už sjezd do nížiny. Starší kluk v serpentinách zas usíná, přebírá to znovu mladej a je to ještě horší. Jede dost rychle, každýho problikává, troubí, ale auto nemá moc pod kontrolou, brzdí pozdě, neumí řadit, má špatnej odhad a navíc se řízení moc nevěnuje, samej telefon, hraní si s rádiem, atd., je to 20tiletej milicionář, hlava vymaštěná, i podle názorů, kterými se prezentoval. Je k nevíře, kdo všechno si dovolí vzít cizí lidi do auta a ještě si za to nechá nemálo platit! To je riziko tohoto způsobu dopravy, nesedá se do auta k profesionálním řidičům, i když ani to není záruka ničeho. Nicméně jsme díky jeho povolání a vysoké čepice za sklem alespoň bez problému projeli všechny silniční policejní kontroly.
 Nížinou je to ještě kus, jsme nakonec rádi, že vůbec vystupujem živí, navíc už taky nikdy nechci jet v pěti v autě, 11h je vskutku moc! Ubytováváme se v hostelu udělaném z bytu v 7. patře jednoho z mnoha biškeckých paneláků a jdeme s Holanďanem v už dávno setmělém hlavním městě na večeři a pivo se trochu vzpamatovat.
 
 ALA ARČA
 Jídlo nakupujem na Ošském bazaru, odkud taxíkem jedem do Ala Arči, nejvyšší část severního Ťan Šanu. Je to národní park asi 40km na jih od hlavního města, který mu vytváří za dobrého počasí dokonalé pozadí. Z 800m se vyjede do 2200m do Alplageru, kde je hotel a kam biškečané jezdí na pikniky, my na těžko vyrážíme do bočního údolí s říčkou Ak Sai. Začíná se prudkým stoupáním na rozkvetlé louky, po kterých se pozvolněji jde k Aksaiskému vodopádu. Ten je již zdaleka vidět, to svítilo slunce a bylo horko. Za vodopádem následuje znovu ostré a dlouhé stoupání, tentokrát ale po nestabilní moréně, my navíc vůbec nevidíme, kam jdem, neboť jsme vešli do mraku a viditelnost je minimální. Motáme se ve stoupání, každý druhý krok podkluzuje, je horko a nemůžem. Až po 4,5h se objevujem u chaty Racek (3350m), kde stavíme stan. Na chvíli se mračna trhají a otevírá se pohled na rozpraskané čelo mohutného ledovce Ak Sai a majestátní štíty kus za stanem vysoko vysoko převyšující naší niveletu, na což u vytržení koukáme!
 Brzy zrána (v 6:45) vyrážíme na Pik Učitěl, začíná se hned za stanem a prudce se stoupá příkrým kamenitým svahem. Stoupání je to nekonečné, stále po kamenech, občas také nestabilních a špatně se dýchá. Cesta je zřejmá, tu a tam ji značí kamenní mužíci, jsou to však další těžce prosupěné 4,5h na vrchol 4572m vysoký, tam už je i trocha sněhu a dost zima, i když svítí slunce. Postupně se otevíral výhled na celé panorama Ala Arči, hlavně na báječné skoro-pětitisícovky okolo ledovcové kotliny Ak Sai (Pik Boks, Ak-Too, Svobodnaja Koreja, Izyskatěl, Teke-Tjor, Semenov Tianšanski, Pik Korona…), přímo dolu je vidět i tábořiště a chata Racek, a kdyby nebyl smogový opar, byl by pod námi vidět Biškek jak na dlani. Opravdu úchvatné hory hned tu, kousek za hlavním městem, to jsem nečekal, měli jsme to jen jako nepovinnou výplňovku na konec cesty.
 I klesání je velmi dlouhé a náročné, každý krok podjíždí, z nekonečných polí kamenů už oči přecházejí a až cestou dolu je znát, kolik jsme toho vlastně vystoupali. Noc ještě trávíme ve stanu u chaty Racek, odpoledne celé prší, v noci zuří bouřka. Až další den se vracíme do Alplageru, cestou vidíme stádečko kamzíků a stavujem se přímo pod vodopádem. Na další pochody není po Učitěli a hlavně 3 týdnech síla, i toto sklesání zcela stačilo! Dole nakukujeme do levného obchodu North Face a jedeme zpět do Biškeku.
 
 BIŠKEK (dříve Frunze)
 První úkol je nakoupit suvenýry, ať to máme z krku a víme, kolik zbude peněz. Jedem do obchoďáku Cum, který je typ něco jako Kotva, a kde jsou v jednom patře obchody se suvenýry. Nakupujeme, ale dost mě dráždí, že prodavači vůbec nesmlouvaj, to je Rusko, ne Asie! V supermarketu Narodnyj ještě kupujeme vodky a jdem se hojně najíst a napít do příjemné zahradní restošky spolu s českými horolezci.
 Pak se jdeme ještě za soumraku podívat na náměstí Ala Too, tam to žije, mraky bavících se lidí, celé rodiny, fotí se, hrajou si, běhaj barevně prosvícenými fontánami, užívají si. A okolo se tyčí megalomanské budovy betonové socialistické architektury, náměstí je vskutku velkolepé, obrovské prostory všude. Ubytovali jsme se v homestay u východního nádraží, kde spíme v nuzné jurtě na dvorku, cizinců je tam plno, sehnat rozumné ubytování v Biškeku totiž není jen tak.
 Druhý den, náš již poslední v Kyrgyzstánu, jedem maršrútkou na Ošský bazar, tam prodávají zejména potraviny a věci pro místní, ale je tam i pár stánků se suvenýry za poloviční ceny než v centru vč. Cumu, což jsme se dozvěděli včera. Ale taky vůbec nesmlouvaj a obecně jsou hrozně lhostejní a nevšímaví. Ještě nakupujem nějaké mandle a bonbony, tam už nabízejí a chtějí prodat o něco více.
 Biškek je moderní město (necelý milion obyvatel) v sovětském stylu s gigantickými betonovými budovami, velkými náměstími a širokými bulváry na pravoúhlé síti ulic, město je tak rozlehlé, byť centrum malé. Popojíždíme kus po ulici Chui k jezdecké soše kyrgyzského hrdiny Manase před Státní Filharmonií, pak hodujeme na obědu v luxusní restauraci.
 Na prospektu Chui je plno obchodů a k Bílému domu (sídlo vlády) je to pěšky už jen kousek. A za ním je hned náměstí Ala Too, které si můžeme užít za světla, velký plac s květinovými záhony a fontánami, okolo sloupové budovy se zlatými kopulemi, krychlovitá budova Státního historického muzea, vysoký vlajkový stožár, pomník Erkindik (Svoboda), a další megastavby. Vskutku rozlehlé, ale ve dne trochu pusté. Za muzeem je pak přemístěna obrovitá socha Lenina, která stála do roku 2003 na centrálním náměstí. Vedle ve velkém parku Panfilov jsou pouťové atrakce a baví se tam dosti lidí, jdeme na Ruské kolo, odkud je výhled trochu shora na velmi zelené město a škoda, že vysoké hory hřebene Ala Too (Ala Arča je součástí) nejsou pro opar příliš vidět. V parku si také dáváme pivo, je strašný horko zase.
 
 BURANA
 Času je ještě dosti, tak vyrážíme hodinu jízdy na východ do Tokmoku, odkud je to už jen kus na věž Buranu, resp. zbytek minaretu, jednu z mála historických památek v severní části země. Jedná se o jediný pozůstatek starobylého města Balasagün, minaret původem zřejmě z 11. století byl vysoký 46m, nyní má 24m, neboť vršek se kdysi zhroutil vinou zemětřesení. Je to pěkná věž s cihlovými ornamenty, ale žádná super bomba, i když úzké příkré schodiště na vršek má něco do sebe a ze shora je slušný výhled na zemědělskou krajinu i hory. V sobotu se tam také sjíždí jedna svatba za druhou a s jednou společností se opět družíme, šprýmujeme a mnohonásobně fotíme. Vedle jsou ještě náhrobní kameny kočovných turkických kmenů mající tvary stylizovaných lidských postav a kameny s petroglyfy.
 Po prohlídce se vracíme do hostelu, balíme a jdeme na poslední večeři/šašlik ve velmi živém nočním Biškeku, pak i na pohár zmrzliny. Před půlnocí odjíždíme na letiště Manas, kde ještě musíme posečkat na náš ranní spoj do Evropy. Je 16.8.2009, sbohem Kyrgyzstáne!!