Hustý bukový prales končí u paty skalnatého srázu. Odkudsi zvysoka, snad ze samotných nebes padá s hukotem pěnivá šavle vodopádu, vlhké zelené přítmí je doslova hmatatelné. Opouštíme doposud znatelnou pěšinu a podél dravé říčky stoupáme do chrámu temných lesů a nedotčených hor. Tajuplný Tygří ostrov neboli Nahuel Huapi nás pohltil a již není cesty zpět.

 

Rubrika Jihoamerické vrcholy zde již více jak rok popisuje výstupy na mohutné, nezřídka více jak šestitisícové štíty And. Tentokrát se vydejme do jiné, mírnější a co se výšky týče mnohem skromnější krajiny. V rámci pěkného treku sice na pár vrcholů vystoupíme, ale deficit kyslíku zcela jistě nepocítíme. Na druhé straně žádná odpolední procházka parkem to také nebude...

Národní park Nahuel Huapi najdeme na severním okraji Patagonie (Lake District). Překlad tohoto záhadně znějícího slova zní Tygří ostrov a pochází od původních obyvatel z kmene Mapuche. Tygři se zde pochopitelně nevyskytují, ale pumu - dravý symbol jihoamerických And skutečně můžeme při velké dávce štěstí spatřit. Nahuel Huapi je nejstarším národním parkem Argentiny a jeho založení má zajímavou historii. U jeho zrodu stojí významná postava objevování Patagonie - F. P. Perito Moreno, jemuž jako projev uznání věnovala argentinská vláda rozsáhlé pozemky na severu země. Moreno však celé území chce státu vrátit. Pod jedinou podmínkou - že zde bude vyhlášen národní park. Stalo se tak v r. 1922 a od té doby se skutečně jedná o téměř lidskou rukou nedotčený prostor hor, ledovců a především obrovských jezer, které zaujímají dobrých 20% celého území.

Barriloche je výstavní argentinské horské město a zároveň největší lyžařské centrum Jižní Ameriky. Čisté ulice, zářivé výlohy předních prodejců sportovního zboží, dřevěné portály domů z šedého kamene, útulné a patřičně drahé restaurace a kavárny, prostě takové argentinské "hogo fogo" středisko. Do místa jsem s kamarády dospěl po zajímavé autobusovo - stopařské anabázi po třech dnech a více jak tisíci kilometrech po prašných cestách pampou a přejezdem několika vysokohorských průsmyků. Krásných hor jsme si všimli již při cestě z Chile na jih, ale teprve dobrodružná cesta zpět umožnila delší zastávku v tomto úchvatném kousku hor. Navíc zde zrovna vládne obloha typu "plech", slunce rozdává úsměvy na všechny strany a tak po nákupu potravin v místním supráči urychleně mizíme do hor. Za startovní bod je zvolena městská část Colonia Suiza na severozápadním okraji parku. Je to dobrý tah, neboť zde nikdo nevybírá vstupné, které by jinak bylo třeba zaplatit. Úvodní část cesty vede údolím Arroyo Goye nádherným pabukovým lesem (Nothofagus), ale pozdní nástup vynucuje postavení tábora přímo uprostřed ztemnělé zelené džungle. Nic zde však nechybí - průzračný potok šumí opodál, ticho a klid může narušit snad jen "tygr" (naštěstí se tak nestalo).

Až k okraji lesa vede moc pěkná vyšlapaná stezka. Ta ale míří k chatě Italia, která je podle všeho hojně navštěvovaným místem. Naše kroky však směřují jinam. Přestože je v mapě zakreslená cesta, v reálu nic takového neexistuje. Drsný výstup v blízkosti srázu nad bystřinou je obohacen o několik akrobatických vložek, kdy po vzoru primátů, tedy zavěšeni na větvích, překonáváme několik velmi nesnadných míst. Největší nesnáze způsobují oč drobnější, o to hůře překonatelné kaskády pěnivé vody. Nakonec se přece jen tobogánem hladkých kamenů a prodíranou trnitým porostem dostáváme do horní části údolí. Proudy vody, bahno a křoví spolkla do své tlamy sněhová lavina, spadlá někdy na počátku léta. Sekání stupů ve strmém měknoucím firnu je mnohem zábavnější než boj s roštím a divokou vodou.

Konečně hřeben, sníh střídá kamenitá suť a otevírají se první výhledy. Pod krajkovím načechraných patagonských mraků se od obzoru k obzoru táhnou hory. Rozeklané pusté hřebeny v barvě vanilky, modrá zrcadla jezer s plujícími kusy ledu a vzdálené ledovce. Úžasný, křišťálově čistý vzduch neobyčejně plasticky vykresluje každý detail a faldík skalnatých štítů. Nepřehlédnutelnou dominantou jsou především dva skalnaté prsty vrcholu Cerro Catedral, čnící do prostoru jako symbol "Vítězství" přírodních živlů, utvářejících krajinu. Dosahujeme vrcholu Cerro Navidad (2060 m) a člověku se při pohledu na impozantní divokou krásu nechce věřit, že je pouze dva kilometry nad hladinou moře. Do cesty se staví hřeben vrcholu Inocentes, naježený skalními jehlami. Žádné "Neviňátko" to však rozhodně není, překonání některých úseků není snadné, ovšem to nejhorší teprve máme před sebou. Místy značně vzdušný hřeben vrcholí štítem Pico Refugio (2050 m), kde, jak se zdá, jsme v koncích. Žádný náznak stezky, takřka kolmé skalní stěny, sníh a led. Kudy teď? Podle mapy bychom měli pokračovat stále podél hřebene, ale věřte barevné mazanici v měřítku jedna ku sto tisíc.

Několik pokusů o nalezení alespoň trochu schůdné cesty končí neúspěšně. Jedno je jisté - den se už dávno přehoupl do své druhé půle a pokud nechceme bivakovat vysoko ve větrných zasněžených horách, musíme dolů. Zlákáni modrou hladinou jezera Tempanos se spouštíme místy takřka kolmou stěnou. Naštěstí jsme vybaveni lanem, mnohé úseky by s "krysou" na zádech jednoduše nešly slézt a tak pomalu a opatrně překonáváme kritická místa a hladké stěny. Nejsme žádní horolezci, mnohým borcům by se mohl zdát náš sestup snad až groteskní, ale nakonec jsme rádi, když dosahujeme břehu jezera. Stihli jsme to tak akorát, slunce již před chvíli zapadlo do peřin a tak v houstnoucím šeru rozděláváme druhý tábor.

Nádherné ráno. Barvy hor, nebe a jezera připomínají kalendářový kýč. Jezero Laguna de los Tympanos, obklopeno strmými skalními stěnami, je safírovým šperkem pohoří. Při pohledu na kamenné varhany útesu, tyčícím se nad jezerem, se nikomu nechce věřit, že právě TUDY jsme včera scházeli dolů! Dalším cílem je níže položené jezero Laguna Jakob. Ovšem Andy nejsou Beskydy a najít správný směr sestupu není jen tak. Brodění dravé říčky, bloudění v bažinách slepých zálivů jezera, neprůchodné porosty - to je jen několik chuťovek, čekajícího na poutníka. Vše je rychle zapomenuto v příjemném prostředí kamenné chaty Refugio San Martin. Po dvou dnech v divočině zase civilizace, navíc prezentována především půvabnými argentinskými dívkami. Ale jak se říká "dobrého pomálu", jsme tu přece kvůli horám a cesta je ještě dlouhá. Dlouhá a navíc strmá, neboť dalším záchytným bodem je sedlo Paso Brecha Negra. Naštěstí orientačně je cesta bez problému a vyšlapaný chodník míří jasně na hřeben. Při pohledu ze sedla je až neuvěřitelné, jak jsme se za dva dny přiblížili k hrotům masívu Cerro Catedral, které se zdají již skutečně na dosah. Jak ošidný dokáže být chladný patagonský vzduch se přesvědčujeme hned vzápětí.

Největším mínusem tohoto treku jsou časté a docela drastické ztráty výšky (ale to asi na všech trecích, že?). Z těžce dobytých dvou tisíc metrů padá stezka opět do zeleného údolí. A to jen proto, aby vzápětí vystoupila na tutéž hodnotu jen o kousek dál. Ještěže na konci sestupu čeká osvěžení v podobě překrásných vodopádů Cascada Rucaco. Polední klid v chladivém vlhkém stínu je zcela zasloužený a kdybych věděl, co mě čeká v následujícím úseku, poležel bych zde asi mnohem déle. Výstup do sedla Concha de Futból je absolutně nejdrsnějším úsekem cesty. Stezka se mění v nesmírně strmé vyschlé řečiště plné kamení a suti. Postup vzhůru je doslova veden systémem "dva kroky vpřed, jeden vzad". Navíc je tato štěrková, líně se sunoucí řeka sběrným korytem padajících skal. A aby toho nebylo málo, z vrcholu sestupuje dlouhý had turistů, shazujících vše, co se jim dostane pod nohy.

Concha de Futból znamená Fotbalové hřiště. Jak již název napovídá, nejedná se o žádné sedlo, ale o rozlehlou kamenitou pláň. Fotbal bych zde však hrát nechtěl. Pro každý míč v autu by bylo třeba scházet několik hodin dolů do údolí, ale tribuny tu mají jaksepatří. Tvoří je zástup žlutých žulových věží a stěn, které nemá v tomto kousku hor obdoby. Není divu, že tato oblast patří k horolezecky nejpřitažlivějším koutům Argentiny. Kolorit drsného a vyprahlého místa osvěžuje pohled na ledem opancéřovaný kolos Tronador (3554 m), tyčící se na jižním obzoru. Pěšina pokračuje k temně modrému jezeru Laguna Schmoll a hned vzápětí k jednomu z nejznámějších a zároveň nejkrásnějších jezer NP Nahuel Huapi - Toncek. Prostředí jezera je skutečně jedinečné a s klidným svědomím lze prohlásit, že se jedná o jedno z nejpůsobivějších míst argentinské Patagonie. Největší zásluhu na tom má amfiteátr žulových monolitů, které svírají jezero ve své skalnaté náruči. Na východním břehu jezera stojí pěkná kamenná chata Refugio Frey, oblíbená především horolezci jako ideální opěrný bod pro túry po okolních stěnách. Ostatně přímo nad chatou se tyčí známá věž Aguja Frey, kde můžeme takřka denně pozorovat lezce. Nejvyšším vrcholem je dominantní Cerro Catedral, skutečná kamenná katedrála, viditelná z dalekého okolí. Svou výškou 2405 m je nejvyšším nevulkanickým vrchem severní Patagonie. Po vrcholu je pojmenováno nejen nedaleké významné lyžařské středisko, ale celá lezecká oblast.

Večer u jezera Toncek je snad nejkouzelnější tečkou za náročným dnem. V dokonale klidné hladině se jako v zrcadle odrážejí sluncem doruda nasvícené skalní štíty a věže. Stany máme, ostatně jako ostatní návštěvníci místa, postavené na břehu jezera a tak následující den ještě před rozedněním kmitám vzhůru na hřeben. Být svědkem zrození dne v horách je vždy kouzelné, zde v kulise fantastických, navíc pro našince hodně vzdálených hor je zážitek ještě o něco intenzivnější. Je však čas na sestup, náš čas vyhrazený pro severní Patagonii je takřka u konce. Od chaty Grey sestupuje široká cesta lesem, kde objevujeme nádhernou chaloupku, postavenou noblesně pod obrovských skalním blokem. Na tom by možná nebylo nic zvláštního. Zvláštní je však název boudy, nesoucí slovanské jméno Refugio Petriček (Piedritas). Je pojmenována po dlouholetém předsedovi Slovinského andského klubu, která má velký podíl na objevování zdejších hor (ostatně také název jezera Toncek nezní zrovna "argentinsky" a je zřejmé kdo je autorem). Závěr cesty vede nad dalším z velkých jezer v oblasti - Lago Gutiérrez a definitivně končí na parkovišti a zastávce autobusů lyžařského střediska Villa Catedral. Čtyři nádherné a náročné dny utekly jak voda. Viděli jsme jen zlomek krás, který tento kout argentinské Patagonie nabízí. Ale i ten stál za to.

Vyšlo v magazínu Lidé a hory č. 3 /2008