Prudce stoupající chodník, proplétající se jako tlustá housenka v drobné žluté suti, se konečně narovnává. Ještě několik kroků a do postav sehnutých pod batohy se opře studený náraz větru. Oči upřené hodiny do země se konečně mohou pozvednout k otevřenému severnímu obzoru. Po třech dnech putování krajinou osamělých a divokých štítů Chambeyron konečně toužebně vyhlížené hory Queyras. Fantastický labyrint štítů, travnatých kopců a údolí všech možných barev s mozaikou stínů rychle letících mraků - evropský Tibet.

 

Kottické Alpy patří rozlohou 1600 km2 k plošně největším horským celkům Alp. Rozkládají se na území Itálie a Francie, přičemž na italské straně leží až dvě třetiny z celkové rozlohy horstva. Nejvyšší bodem je poslední kamenný obr Alp na jižním okraji jeho oblouku - 3841 m vysoké Monviso. Ovšem nejkouzelnější krajinu najdeme na poměrně malé výseči francouzské strany hor pod názvem Queyras. Poprvé jsem tento podivuhodný svět pouštních hor, zelených údolí a svérázných autentických vesnic navštívil již před pár lety, kdy mě doslova dostali a naprosto okouzlili. Pokud je přeneseně Tibet synonymem divoké, pusté a nedostupné krásy, pak Queyras naplní tuto představu v rámci evropských rozměrů vrchovatě.

Barevná poušť
Není snad krásnějšího a kontrastnějšího vstupu do hor Queyras, než cesta vedoucí přes sedlo Col de Izoard na severu území. Asfaltová silnice, stoupající serpentinami ze zelených hloubek údolí Cerviéres, se pozvolna dostává do zcela odlišného prostředí. Strmé svahy tvořené žlutočervenou sutí doplňují šedé vrásy skalnatých hor a sporá vegetace pichlavých trav. V sedle ve výši 2360 m všechna ta bizarních krása vrcholí přírodním divadlem s komparsem skalních věží před kulisou modrých hor v pozadí. Casse Déserte znamená v překladu Rozbitá poušť a také to zde tak vypadá. Tekoucí štěrky, vybělené miliony sluncí, se zde pomalu a neslyšitelně sunou ze strmých srázů a společně s větrem a mrazem modelují věže, cimbuří a bájné nestvůry z měkkého sádrovce a vápence. Ze sedla vede k slepencovým věžím vzdušný traverz v suti a tak si můžeme pěkně zblízka prohlédnout toto podivné dítko "matky přírody". Mnohé útvary jsou provrtané dírami jako ementál, chodníčky, které si k nim musíme vyšlapat, se vzápětí propadávají v bezedných sutinách. Pěkným cílem pro polodenní výlet nad sedlem je vrchol hory Clot de la Cime. Kamarádi vyrazili k atraktivní pyramidě Pic de Rochebrune, ale tam jsem už byl a tak volím právě tuto nenápadnou horu. Nejprve je třeba přejít v závratném traverzu strmé východní srázy hory, pentle chodníku je navázána po obvodu kopce s velkou dávkou odvahy a tak upírám oči raději přímo pod nohy a ne do hloubky pod sebou. Závěr výstupu však již patří překvapivě trávě, která zde rozhodně nehraje první housle. Rozhled z výše 2728 m od kamenné úkrytu proti větru je skvostný. Obrovský a ze všech úhlů pohledů dominantní trojúhelník hory Rochebrune je odtud degradován do podoby šedivé, stupňovité hradby, ale nesmírně pestré okolí vše zachraňuje. Neskutečné bludiště hřebenů a barevných údolí od ledovců Écrins na severu po monumentální kamenný chrám Monviso na jihu. Překročením sedla Izoard na jih se dostáváme do zcela jiného světa. Tepnou kraje Queyras je údolí řeky Guil, kde leží šest ze sedmi obcí, tvořící bývalý "escarton" (viz text v rámečku). Výchozím místem je půvabná vesnice Aiguilles, která je skvělým opěrným bodem pro mnoho horských túr v severovýchodním cípu Queyras. Skutečně nádherným výletem je výstup k magicky položenému jezeru Malrif a na vrchol "Velký jíl" - horu Grand Glaiza. Dobře vedená pěšina stoupá po loukách a voňavým lesem kolem ruin bývalých horských samot. První vydechnutí je u břehů jednoho z klenotů Queyras - smaragdově zeleného jezera Lac du Malrif ve výši 2679 m. O popularitě místa svědčí množství lidiček, pro něž se jezero stává povětšinou cílovou stanicí. Naše kroky však vedou dále. Před námi se elegantním obloukem zvedá větrný hřeben, končící takřka ve třech tisících metrech - Pic du Malrif s nádherným kruhovým rozhledem. Ale ani zde naše kroky nekončí. Cílem je hora s podivným a na prvním pohled až nefrancouzsky znějícím názvem - Grand Glaize. Ovšem glaize (čteme "gléz") znamená "jíl", a terén je skutečně tvořen konglomerátem břidlicových sutí, spojených mazlavým jílem. V minulosti se zde hornina těžila a byla používaná při výrobě keramiky. Výstup je zcela snadný a vede otevřeným hřebenem až do výše 3293 m. Cesta však nekončí. Chodníkem, který vrchol Grand Glaiza traverzuje po jižní straně, přecházíme do zcela jiné krajiny, kterou bychom mohli pracovně nazvat "ostravsko-karvinská uhelná pánev". Hory jsou zde tvořeny černou a šedou hlušinou, která ostře kontrastuje ze zelenými stráněmi údolí Thiras. O kousek dál je však vše opět zcela jinak. Sestup do osady la Rioux a Abries vede typicky karpatskou krajinou luk a travnatých kopců. Mraky, letící oblohou, vytvářejí stále se měnící obrazce, které slunce jako gigantický projektor přenáší na stráně. Homole cukru
Pěstěná dáma v nejlepších letech si na informačce v Aiguilles, správní obci kraje Queyras, dala na samotný závěr pracovního dne nesnadný úkol. Můj nevinný dotaz na turistické možnosti v masívu Le Pain de Sucre se totiž rychle mění v ukázkovou hodinu francouzštiny. "Non, non, monsieur - paín d´ síkr", namítá madam se zvláštním důrazem na rachotivé "er" na konci a reaguje tak na mou neumětelskou výslovnost. A tak s kamarádem několikrát po sobě pokorně papouškujeme název našeho dalšího cíle až k úplné dokonalosti. Teprve potom nám jsou zkopírovány mapky a podány informace k výstupu. Esteticky dokonalé pyramida "Homole cukru" je nesporně nejkrásnějším vrcholem Queyras a přestože se tváří nepřístupně, výstup je zcela snadný. Nejkratší trasa vzhůru vede od silnice, spojující přes vysoko položené sedlo Angel (2744 m) Francii s Itálií. Náš výstup však vede jinudy. Do hor vstupujeme od severu, tedy z horního konce doliny Guil, která je skutečným "le bout monde" neboli koncem světa. Poslední výspou civilizace je kamenná osada Ristolas, odkud do hloubi hor stoupá chatrná cesta. Na loukách a mezi stromy zde ještě lze volně tábořit a pít vodu z potoků. Dobře značená stezka vede modřínovým lesem a přechází kolem modrých slz jezer Foréant pod ostrou žiletkou hřebene Tagillante. To se již na obzoru objevuje ON - mohutný a odmítavý hrad Le Pain de Sucre. Oproti očekávání je výstup po západní hraně homole snadnou a poměrně rychlou záležitostí. Na vrcholu dodatečně oceníme rčení o "slunečních Alpách". Skutečně - zatímco italskou stranu hor dusí peřiny mraků, Francie si lebedí na slunci. Hranice předělu je tak ostrá a jasně vymezená, až je to neskutečné. Gigantické Monviso je na dosah, pozornost však přitahuje sousední ostrý hrot Pic d´Asti (3220 m), převyšující naše stanoviště jen o 12 metrů. Protože patříme k tzv. "horským nenažrancům", naše cesta zdaleka není u konce. Přechod přes vrchol Caramantran a sestup dolinou Blanche se zvonkohrou ovčích stád pod jehlou Tete de Toilliés do pohádkové vesnice Saint Véran patří k nezapomenutelným. Posezení v kavárně u stolku trpasličích rozměrů a odjezd stopem do údolí je nádhernou tečkou za dlouhým a náročným dnem. Hora Svatého pramene
Pic de la Fonct Sancte je výškou 3385 m nejvyšší horou Queyras (vrchol Monviso leží na italské straně). Název je spojen s nálezem zázračného pramene na jižní straně masívu. Výstup na tuto dominantu kraje, která se ve formě protáhlé gigantické zdi, naježené množstvím skalních věží, a tyčící se nad pohádkově krásným údolím Escreins, není snadný a je určen jen zkušeným borcům. Ovšem výlet k jezeru sv. Anny, kouzelně položenému na loukách pod kolmými severovýchodními srázy hory Svatého pramene, si může dovolit skutečně každý. My jsme při jedné z našich cest do těchto míst vstupovali z osady Maljaset, ležící na konci zapomenuté doliny Haute Ubaye, která dělí hory Queyras od masívu Chambeyron. Jakmile po dvou hodinách strmého výstupu dosáhneme fiktivní hranice hor v sedle Girardin, otevře se fascinující výhled na nekonečné moře vlnících se hor a kde plně pochopíme, že název Evropský Tibet rozhodně není nadsázkou. Sestup do nitra barevných srázů a údolí kolem tyrkysového jezera Lac Ste. Anne je nádherným zážitkem v místech , kde "francouzské" lišky ještě stále dávají dobrou noc. Praktické informace
Doprava:
Kottické Alpy jsou vzdáleným a nepříliš snadno dostupným pohořím. Základní a prakticky jediný vstup do hor umožňuje silnice D 902, vedoucí z městečka Guillestre (cesta N 94 Briançon - Gap, zároveň žel. trať). Jinou lákavou variantou je příjezd přes Itálii po horské silnici přes sedlo Col de Angel (odbočka cca 80 km jižně od Torína ve směru Sampéyre, kvalitní asfalt, stoupání 12%, sedlo se nalézá ve výši 2774 m!). Ubytování a stravování:
Přestože se nalézáme na území Parque Regional du Queyras, nebudeme zde pravděpodobně problémy s volným tábořením (alespoň my jsme je nikdy a nikdy neměli). Přesto zde najdeme několik pěkných, třebaže skromnějších kempů, množství hotýlků a penzionů). Každá vesnice v pohoří má své dobře zásobené tržiště, obchody, hostince a kavárna. Prostě idyla, vždyť jsme ve Francii. Mapy:
Celá oblast Queyras je zobrazena na mapě Didier-Richard č. 10 (Queyras et Haute Ubaye) v měřítku 1:50 000, dále pak na podrobných mapách IGN č. 245 a 246 v měřítku 1:25 000. Na českém trhu se více o celé oblasti dozvíme z průvodce Hory Francie z nakladatelství Mirago (Ostrava 2004). Vyšlo v Časopise Outdoor 4/2005