Podle řecké mytologie podpírá jeden z Titánů a Prometheův bratr Atlás na svých bedrech nebeskou klenbu. V případě stejnojmenného marockého pohoří však mnohem výstižnější popisuje vznik hor pozdější báje, v níž afrického krále Atláse proměnil v horstvo mocný Perseus. V berberštině se pohoří jmenuje Idraren Draren neboli Hory z hor. Páteř centrální části, tedy Vysokého Atlasu, se táhne napříč Marokem v délce více jak 800 km (z celkových 2500 km). Nalézá se zde na 400 vrcholů vyšších 3000 m, nejvyšší vrchol Djebel Tubkal je pak výškou 4165 m nejvyšším vrcholem severní Afriky. Zatímco v centrální části Atlasu se můžeme setkat se zbytky ledovců a rozsáhlými sněhovými poli, na severovýchodě pohoří, tedy na straně otevřené horké Sahaře, se setkáme se suchou a bizarně formovanou krajinou. Prim zde hrají přívalovými dešti, erozí a horkým marockým sluncem vymodelované soutěsky Todra a Dadés - skutečné hluboké vrásky na tváří Atlasu.

Kaňon Dades, oázy a Jasmínina hora
Město Boulmalne-du-Dadés je vstupní bránou do jedné z nejdelších a nejvelkolepějších "vrásek". Dobrá asfaltová silnice se kroutí na dně zprvu širokého údolí, kde o zeleň oáz není nouze. Ty, zcela v kontrastu k okolním vyprahlým horám, jsou domovem několika berberských hliněných vesnic. První šok nám uštědří hned první exemplární ukázka zvětrávání červených žul. Rudé skály zde ve skalních stěnách vytvořily nevšední dílo s velmi příhodným názvem "Mozek Atlasu". Druhý šok nás pak čeká v podobě jedinečné kasby Ait Arbi, skutečného berberského Manhattanu. Hliněné noblesní věže cihlové barvy se zde tyčí nad bujnou zelení ke stále modrému nebi a působí tak trochu až neskutečně. Pak se údolí zužuje, říčka Oued Dadés si prokousává ve skalách sevřenou soutěsku a za pěkným a příjemným hotelem Vieux Chateau se cesta vzpíná vzhůru pomocí šílených serpentin. Asfaltová pentle, navinutá odvážně do strmé skalní stěny, překonává dobrých 400 výškových metrů a dosahuje tak horního patra údolí. Ještě než cesta dospěje do svého závěru u další zcela jedinečné kasby Msemir, opustíme údolí a vydáme se do hor. Terén zde díky mechanickému, ale také chemickému zvětrávání tvoří působivé skalní dlaždice, vedoucí někam vzhůru do neznáma. Čím výše stoupáme, tím bohatší jsou výhledy na zákruty hlubokého kaňonu, obklopeného stupňovitými tabulovými horami. Africké slunce nemilosrdně spaluje vše, co se nestačilo skrýt ve stínu oáz, chůze ve strmém svahu je vykoupen litry potu, řinoucí se ze všech kanálků. Jediným osvěžením je pohled na vzdálený, sněhem pokrytý hřeben čtyřtisícového masívu Irhil M´Goun. Konečně vrchol. Bezvýznamná hromada rudých skal v bezvýznamném hřebeni na okraji údolí Dades. Ale takových bezejmenných vrcholů máme po týdnu putování v horách Atlas v nohou již několik. Především v pouštních horách západně od sedla Tizi-n-Tischka jsme si užili a nové názvy jsme sypali z rukávu jako na běžícím pásu. Pohled na výškoměr tentokrát hovoří o dosažené výšce 2685 m a tak dáváme tomuto nenápadnému, ale dominantnímu skalnatému vršku poetické jméno "Djebel Jasmina". Výhled do typické aridní (suché) oblasti, kde spadne ročně sotva 500 mm srážek je plný barevných kontrastů. Měděné hory, rudé sutě, údolí na dně protknuté zeleným zásekem oáz tvořených vonícími mandloněmi a fíkovníky pod temně fialovým marockým nebem tvoří značně bizarní a zcela jedinečnou krajinu.

Bloudění v soutěsce Todra
Další, ještě hlubší vráskou na tváři Atlasu, je soutěska Todra. Oddělená od více zeleného údolí řeky Dadés třítisícovým masívem Adrar Mkorn nabízí úchvatné a jinde nevídané scenérie. Nedaleko samotného chřtánu soutěsky leží několik typických vesnic s hotely a kempy. Jeden z nich, nazvaný zcela výstižně Paradiso působí skutečně dojmem malého ráje. Svěže zeleným pažitem trávy protéká bublající potok s rybami, tolik vzácný stín pak poskytují mohutné palmy. Pokud k tomu všemu připočteme skvěle fungující jídelnu a po celý den tekoucí horkou vodu ve vykachlíčkovaných sprchách, dostaneme na marocké poměry skutečně nebývalý komfort za více jak příznivou cenu. Navíc vstup do soutěsky Todra je doslova za rohem, čehož využívá především naše lezecká sekce.

Mým cílem je však přechod kaňonu Todra. Vstupní portál s krvavě rudými stěnami vysokými až 300 m a šířkou, dovolující pouze průnik úzké silnice, je impozantním příslibem následujících dobrodružství. Slavný hotel Jasmina, postavený uprostřed kaňonu, objímá ještě temný stín, ale špičky stěn na čele s dominantním skalním pilířem Couchant již hoří pod náporem ranního slunce. Štěrková cesta se proplétá kolem několika impozantních zřícených skal, doplněných tu a tam solitérní palmou. Najednou se v jedné ostré zatáčce zjevuje nízká budova a v ní - jak jinak - malý bar Ali Baba. S gestem zkušených světoběžníků si objednáváme "berber whisky" neboli mátový čaj. Již dávno jsme odvykli tradičnímu českému pivu a také zásoby desinfekční domácí slivovice se pomalu blíži bodu nula. Ovšem "maťák" je skutečně vynikající náhražkou všech našich zvyklostí. Čerstvě natrhaná máta v uměřeném množství vyplňuje obsah sklenice a zalitá notně oslazeným černým čajem je překvapivě osvěžující.

Cesta však pokračuje dále. Nebýt skutečnosti, že se kolem nás čas od času prožene terénní vůz s halekajícími turisty (velmi módní záležitost především mezi francouzskou mládeží), můžeme si zde připadat jako na konci světa. Cesta se krotí v délce mnoha kilometrů až do míst, kde se krajina otevírá a servíruje výhledy do pustiny vnitrozemí a na hliněnou vesnici Tamtetoucht.

Vzhůru do rozeklaných hor masívu Jebel Adoumaz vede kozami vyšlapaná stezka, lákající ke vstupu do neznáma. Pěšina je zcela proti logice věci velmi dobře vedená po okraji skalních útesů a tak se po namáhavém výstupu začínají objevovat první letecké výhledy na dno kaňonu Todra. Ve výši 2400 m stezka obchází jednu z bočních slepých soutěsek a větrným hřebenem erodovaných skal Jebel Timzarhat (ještě že jsme už v Rabatu zakoupili podrobnou mapu oblasti) vyjdeme k dalšímu impozantnímu "vádí" (arabsky "řečiště"). Zde, jak bylo již řečeno v úvodu reportáže, cesta končí. Pod námi se na dně kaňonu v hloubce dobrých 300 m vine náznak pěšiny, ale jak se k ní dostat je skutečným hlavolamem. Po průzkumu se podaří najít jakousi šikmou rampu, kde stále na hranici pádu scházíme po závratných okrajích jednotlivých skalních pater na dno doliny. Příkře ukloněné vrstvy, tvořené sesuvy při vodní erozi, jsou na samém pokraji schůdnosti a každá další překážka či zákruta přináší napětí, zda náš sestup nezastaví kolmý či jinak nepřekonatelný úsek. Najednou se zničehožnic objevuje zvěří vyšlapaný chodníček, který zcela bezpečně vede až na dno bočního kaňonu. Máme vyhráno, soutěska se stále více rozšiřuje a po čase dospěje přímo v baru Ali Baba, kde jsme bouřlivě přivítání (další smršť berber whisky - jak jinak). Podařilo se nám něco, co mnoho lidí před námi asi neabsolvovalo. Přechod dnem doliny Todra a návrat dosud nechozeným východním okrajem celého kaňonu. Dobrých 12 hodin poctivé makačky pod spalujícím africkým sluncem. Zmoženi, ale spokojeni se spolu se zapadajícím sluncem vracíme do našeho "rajského" kempu. Bonus
Horolezecké terény soutěsky Todra
Lezení v červených kolmých vápencových stěnách soutěsky Todra patří svým prostředím a náročností k exotickým a nevšedním zážitkům. Celá oblast je rozdělena na několik sektorů. Největší pozornost lezců přitahuje oblast Plage Mansour, ležící vlevo od vstupu do soutěsky (Hotel Mansour - náčrtky výstupů). Nejpopulárnější lezecký sektor s několika dobře odjištěnými cestami s náročností od 5c do 6b (jedna cesta 7a+) je po celý den vystaven spalujícími slunci. Snad nejznámější terénem je Pilier du Couchant se dvěmi fantastickými výstupy. Přístup pod stěny se dostaneme pouze brodem přes řeku. Na opačné straně kaňonu, ale o něco výše najdeme další dvě oblasti Nejpěknější trasy od 7a+ do 8a najdeme ve charakteristické vypouklé stěně Can Güllich (např. Requiem pour le cobra - 6c), dalších pak zhruba osm cest od 6a až 7b leží v sektoru Trainee Blanche. Pokud budeme pokračovat dále do hloubi soutěsky, dojdeme do skutečného lezeckého ráje, mezi nimiž vynikají především hladké stěny oblasti Chaos (dobře odjištěné cesty, např. Toxo d´Ola - 6c+) a De Meuk (deset cest od 6a do 7c+). Na své si zde přijdou také vyznávači boulderingu. Rudé a drsné stěny kaňonu Todra ukrývají celkem na 4000 lezeckých cest, ovšem oblast je natolik rozsáhlá, že nové a nové výstupu vznikají každým rokem. Ideálním obdobím je především zima a pak březen až květen.

Vyšlo ve zkrácené verzi v magazínu Everest léto 2006