Velehory nad metropolí
/
Vyhaslý vulkán Cerro El Plomo (5430 m) je bezesporu největší dominantou Santiaga. Ostatně - není se čemu divit. Svou obrovskou bělostnou siluetou převyšuje město takřka o pět kilometrů a je z mnoha bulvárů a náměstí jednoduše nepřehlédnutelný. Snad právě pro výšku a relativně dobrou dostupnost se tak stává ideálním aklimatizačním vrcholem při přípravě na výstup na nejvyšší vrchol Ameriky - Aconcaguu, která je odtud ostatně nedaleko.
Místní doprava zde bohužel nezajíždí, ale dostat se do vhodného výchozího místa není zas až takovým problémem. Díky ochotě našeho chilského přítele Josého slyšícího na jméno Pepa odjíždíme jednoho rána v jeho výkonném tereňáku do lyžařského střediska Valle Nevada. To leží ve výši něco málo přes 3000 m, v zimě zde musí být živo, ale v lednu zde totálně "zdechl pes". Funkční je pouze obrovský a značně luxusní hotel, kde je vhodné zaregistrovat výstup na El Plomo. Jediným vodítkem je orientační náčrtek, ale vrchol El Plomo je natolik jasným majákem, že není kam zbloudit. V zimě se zde lyžuje z výše 3600 m a tak lze k přesunu pod horu pohodlně využít mnoha pist a tratí sjezdovek. První nocleh nacházíme ve výši něco přes 3500 m ve velké plechové boudě, sloužící něco jako sklad materiálu. Večer zde přichází náhle a bez varování soumraku. Prostě najednou se někdo nahoře rozhodne, že slunce bylo pro dnešek dost, otočí vypínačem a je tma. Se sluncem odchází také teplo a v noci regulérně mrzne.
Standardně krásný den následující využíváme k aklimatizaci. Ono přece jen - vyběhnout na pětitisícovku hned po příletu není jenom tak. Krajina této části Centrálních And je pustinou v tom pravém slova smyslu. Sutě, hory bez náznaku vegetace, monochromatická popelavá krajina. Jen El Plomo se svou ledovou čepicí oživuje poněkud skličující a nehostinné prostředí. Pojednou tak trochu šok. Kus zeleně, bublající bystřina, květy. Piedra Numerada je báječným tábořištěm ve výši 3350 m. Nespěcháme, za chvíli stojí stany a vyrážíme na průzkum. Vždyť v okolí se tyčí hned několik vysokých hor, na nichž většinou ještě nikdo v minulosti nestál. Pozornost přitahuje dožluta vybarvená hora Cerro Pintor (4250 m) od jehož dobytí chybí snad jen 100 výškových metrů (krajně neschůdný terén). Odpoledne ještě vyrážím na průzkum dalšího postupu a tak nějak omylem zabloudím až do prvního výškového tábora La Joia (4000 m), kde stojí pár stanů britské výpravy. Takže rozhodně nejsme na hoře sami. V noci však přichází něco, čemu se v místní terminologii říká "viente blanco" a do rána je vše pod půlmetrovou vrstvou sněhu. Vítr škaredě cloumá se stany, viditelnost klesla k bodu nula. "Bílý vítr" znají především dobyvatelé Aconcaguy, kde přináší smrt a zkázu. My rozhodně nejsme příliš vysoko, ale sbalit stany ve sněhové vánici a dostat se dolů skutečně není snadné. Dva z nás i přes brýle lehce oslepnou, přesto společně s chilskou armádou, zachraňující a stahující britské horolezce z kopce a z tábora, scházíme bezpečně k hotelu Valle Nevada. Telefonuji Pepovi, který už měl o náš osud obavy. V místních podmínkách dochází údajně k tomuto jevu slovy slavné filmové postavy Chocholouška: "maximálně jednou za deset let".
Časovaná bomba San José
Šílenému provozu v ulicích Santiaga dominují především žluté autobusy místní dopravy. S jedinou výjimkou, patřící modrým autobusům jezdící pouze směrem Cajon de Maipo, resp. do města San José de Maipo, ležící již ve velkolepém prostředí vysokých hor a kaňonů. Zatímco kamarádi vyrazili již brzy ráno k vrcholu Cerro Marmolejo (6108 m), já díky naplněnému poločasu rozpadu pohorek se musím spokojit s nižšími cíli. Proto s kamarádem Radkem volíme závěr údolí Maipo, konkrétně treky v oblasti sopky Volcan San José (5880 m) a údolí El Yeso.
Díky bezvadně fungujícímu autostopu záhy dosahujeme svérázných termálních lázní Baňos Morales, kde přijímáme pozvání na oběd od našeho posledního, nebývale ochotného řidiče. Ten nás po velmi dobrém a skutečně "vydatném" jídle (zde se nic neodmítá) odváží ještě kus cesty k mostu Puento Colina, kde začíná stezka pod San José. Cesta je zprvu docela znatelná, na pláních trnitých keřů se však definitivně ztrácí. Přechod je navíc znesnadněn překonáváním na první pohled nevinných, ale o to zákeřnějších bystřin. Naštěstí ještě za světla se podaří prokličkovat planinu, na jejímž konci nacházíme ideální místo pro stan. Západ slunce, vykreslující "faldíky" na těle sopky San José, rozbrázděné dávnými výrony lávy, patří k těm nezapomenutelným. Následující výstup na chatku Refugio Plantat je pohodovou a na rozhledy fantastickou túrou. Na chatě, jak jinak, potkáváme Čechy, o něco výše pak chilské horolezce, vracející se z vrcholu. Při pohledu na mé křusky teniskovitého typu jen povytáhnou obočí "Hochu, v tom tam umrzneš". No to je mi také jasné, ale půjdu, kam to půjde. Ve výši cca 3600 m nacházíme nádherné místo pro tábor a odpolední průzkum končí ve výši cca 4200 m v bludišti ledovcových kajícníků. Je mi jasné, že tudy to ve svých bruslích zcela určitě neprojdu (mačky mám, ale nějak na těch trepkách nesedí). Špatné počasí následujícího dne vyřeší všechny starosti. Urychleně scházíme na chatu, kde je zavelen drsný kvas spojený s likvidací všech zásob jídla.
A zase ten západ slunce. Po bouři zvláště dramatický, se clonou mraků temných jak podsvětí prosvícených ohnivým reflektorem. Volcan San José je údajně takovou malou časovanou bombou. Na první pohled (a poslech) spící sopka v sobě údajně pomalu a jistě kumuluje obrovskou sílu. Pokud někdy v budoucnu bude explodovat (drobné výbuchy byly zaznamenány v 19. a ve 20. stol.) bude to mít pro jen 100 km vzdálené pětimilionové Santiago fatální následky. Ale dnes ani zítra to nebude a s tímto ujištěním spíme jako miminka do dalšího chilského rána.
Sin nombre všude kam se podíváš
Přehradní jezero Embalse El Yeso jsem poprvé spatřil při příletu do Chile z okna eroplánu. Ten den byla jedinečná viditelnost a přelet přes jihoamerický kontinent se stal neskutečným barevným snem. Voda El Yeso, zelený šperk na čelence And, okamžitě vzbudila mou pozornost a touhu vydat se do této nevšední krajiny. To jsem ještě netušil, jak snadné to může být. Po dvoudenním treku v úchvatné krajině národního parku El Morado (až 5060 m) vyrážíme vzhůru údolím Manzano. No - vyrážíme je poněkud silné slovo. Spíše chceme vyrazit. Stojíme totiž u zcela opuštěné silnice a takřka půlden čekáme na nějakou dobrou duši, která by nás vyvezla do závěru takřka 70 km dlouhého údolí. A nakonec, po mnoha "občerstvovacích" pauzách v místní knajpě, se to konečně podaří. Chilský borec jede podle GPS a přestože je cesta znatelná a sjízdná, neustále přeměřuje a stále se mu něco nezdá. Nám se spíše nezdá typ vozidla, které evidentně není stavěno na stav horské cesty. Jenom co objedeme přehradní jezero (300 milionů kubíků pitné vody pro Santiago), obklopené několika sotva uvěřitelnými štíty, za něž by se nemusely stydět ani Himaláje, jsme v koncích. Dále musíme po svých. Naštěstí ne na dlouho. Po chvíli skáčeme do džípu se skutečně mezinárodně laděnou posádkou. Tam kde končí "cesta", tam končí také značně rozjuchaní mladíci. Lokalita Termas del Plomo je dle množství lidí pravděpodobně dosti vyhledávaným místem. Vůbec se tomu nedivíme. Přímo ze skály, jakoby proti zákonům přírody, tryská mohutný vodopád horké vody, využívaný jako perfektní termální koupaliště. Stan stavíme přímo vedle bazénku s vodou a jaký je program zbytku dne se lze jistě dovtípit. Nešli jsme se zde však koupat, ale především chodit po horách. Pro tento účel je to místo doslova dokonalé. Obklopení pěti a šestitisícovými vrcholy se můžeme jen tak nazdařbůh toulat krajinou a s takřka 100% jistotou vystoupit na hned několik panenských vrcholů. Vždyť i pohled do mapy hovoří jasně - sin nombre, sin nombre. Všude kam oko pohlédne mnoho "bezejmenných" vrcholů. Nejvíce lákají na první pohled snadno schůdné suťové hory na chilsko-argentinské hranici (vše přes 5500 m). Ty však odděluje od našeho stanoviště nepřekročitelná divoká řeka Yeso. Program objevných cest je proto nutné přizpůsobit tomuto status quo a hledat jiné možnosti. A že jich tady je! Hned první výprava k ledovci Glaciar El Bello přináší hned několik fantastických zážitků. Jako na běžícím pásu slézáme jeden nádherný štít za druhým. Nejsou to sice žádné everesty, ale zabrat dají. Nejvyšší dosažená kota se takřka dotýká hranice pěti kilometrů. Stavíme obligátní mohylu z kamení. "Můžu si ten kopeček pojmenovat"? ptá se Radek a já samozřejmě němě přikyvuji. "Nechť tento vrchol nese jméno Cerro Jirka". Jako vzpomínka na přítele a společníka na cestách po indickém Himálaji, který nedlouho po návratu podlehl těžké nemoci. Symbolické, prosté a přitom dojemné. Trek po horách "sin nombre" pak má pro Radka poněkud hořký konec. Stačí chvilka nepozornosti, napohled neškodné uklouznutí a výsledek - dvojitá fraktura zápěstí. V pustých horách krajně nepříjemný úraz. Dobrý člověk však žije. Podaří se zorganizovat odvoz a po několika krutých hodinách konečně santiagská nemocnice. Lámaní, bolest, ale přece jen pomoc. I tak mohou končit toulky rozpálenými bezejmennými horami.
Vyšlo v magazínu Everest - zima 2006
Víte, že existuje město, kde usednete za pár peněz na "místňák" a ten vás po hodině jízdy vyklopí pod hned několika šestitisícovkami? Přitom se výškou kolem 500 m nad mořem nejedná o žádné vysokohorské místo. Nevěříte? Tím městem je Santiago, hlavní město nejúžasnější "nudle" na světě - Chile. Takřka každý návštěvník ihned po příletu spěchá z města buď na sever do pouštních hor Atacamy, nebo na jih za patagonskými žulovými monumenty a ledovci. Jaká škoda! Vždyť okolí chilské metropole nabízí tolik nečekaných dobrodružství.
Vyhaslý vulkán Cerro El Plomo (5430 m) je bezesporu největší dominantou Santiaga. Ostatně - není se čemu divit. Svou obrovskou bělostnou siluetou převyšuje město takřka o pět kilometrů a je z mnoha bulvárů a náměstí jednoduše nepřehlédnutelný. Snad právě pro výšku a relativně dobrou dostupnost se tak stává ideálním aklimatizačním vrcholem při přípravě na výstup na nejvyšší vrchol Ameriky - Aconcaguu, která je odtud ostatně nedaleko.
Místní doprava zde bohužel nezajíždí, ale dostat se do vhodného výchozího místa není zas až takovým problémem. Díky ochotě našeho chilského přítele Josého slyšícího na jméno Pepa odjíždíme jednoho rána v jeho výkonném tereňáku do lyžařského střediska Valle Nevada. To leží ve výši něco málo přes 3000 m, v zimě zde musí být živo, ale v lednu zde totálně "zdechl pes". Funkční je pouze obrovský a značně luxusní hotel, kde je vhodné zaregistrovat výstup na El Plomo. Jediným vodítkem je orientační náčrtek, ale vrchol El Plomo je natolik jasným majákem, že není kam zbloudit. V zimě se zde lyžuje z výše 3600 m a tak lze k přesunu pod horu pohodlně využít mnoha pist a tratí sjezdovek. První nocleh nacházíme ve výši něco přes 3500 m ve velké plechové boudě, sloužící něco jako sklad materiálu. Večer zde přichází náhle a bez varování soumraku. Prostě najednou se někdo nahoře rozhodne, že slunce bylo pro dnešek dost, otočí vypínačem a je tma. Se sluncem odchází také teplo a v noci regulérně mrzne.
Standardně krásný den následující využíváme k aklimatizaci. Ono přece jen - vyběhnout na pětitisícovku hned po příletu není jenom tak. Krajina této části Centrálních And je pustinou v tom pravém slova smyslu. Sutě, hory bez náznaku vegetace, monochromatická popelavá krajina. Jen El Plomo se svou ledovou čepicí oživuje poněkud skličující a nehostinné prostředí. Pojednou tak trochu šok. Kus zeleně, bublající bystřina, květy. Piedra Numerada je báječným tábořištěm ve výši 3350 m. Nespěcháme, za chvíli stojí stany a vyrážíme na průzkum. Vždyť v okolí se tyčí hned několik vysokých hor, na nichž většinou ještě nikdo v minulosti nestál. Pozornost přitahuje dožluta vybarvená hora Cerro Pintor (4250 m) od jehož dobytí chybí snad jen 100 výškových metrů (krajně neschůdný terén). Odpoledne ještě vyrážím na průzkum dalšího postupu a tak nějak omylem zabloudím až do prvního výškového tábora La Joia (4000 m), kde stojí pár stanů britské výpravy. Takže rozhodně nejsme na hoře sami. V noci však přichází něco, čemu se v místní terminologii říká "viente blanco" a do rána je vše pod půlmetrovou vrstvou sněhu. Vítr škaredě cloumá se stany, viditelnost klesla k bodu nula. "Bílý vítr" znají především dobyvatelé Aconcaguy, kde přináší smrt a zkázu. My rozhodně nejsme příliš vysoko, ale sbalit stany ve sněhové vánici a dostat se dolů skutečně není snadné. Dva z nás i přes brýle lehce oslepnou, přesto společně s chilskou armádou, zachraňující a stahující britské horolezce z kopce a z tábora, scházíme bezpečně k hotelu Valle Nevada. Telefonuji Pepovi, který už měl o náš osud obavy. V místních podmínkách dochází údajně k tomuto jevu slovy slavné filmové postavy Chocholouška: "maximálně jednou za deset let".
Časovaná bomba San José
Šílenému provozu v ulicích Santiaga dominují především žluté autobusy místní dopravy. S jedinou výjimkou, patřící modrým autobusům jezdící pouze směrem Cajon de Maipo, resp. do města San José de Maipo, ležící již ve velkolepém prostředí vysokých hor a kaňonů. Zatímco kamarádi vyrazili již brzy ráno k vrcholu Cerro Marmolejo (6108 m), já díky naplněnému poločasu rozpadu pohorek se musím spokojit s nižšími cíli. Proto s kamarádem Radkem volíme závěr údolí Maipo, konkrétně treky v oblasti sopky Volcan San José (5880 m) a údolí El Yeso.
Díky bezvadně fungujícímu autostopu záhy dosahujeme svérázných termálních lázní Baňos Morales, kde přijímáme pozvání na oběd od našeho posledního, nebývale ochotného řidiče. Ten nás po velmi dobrém a skutečně "vydatném" jídle (zde se nic neodmítá) odváží ještě kus cesty k mostu Puento Colina, kde začíná stezka pod San José. Cesta je zprvu docela znatelná, na pláních trnitých keřů se však definitivně ztrácí. Přechod je navíc znesnadněn překonáváním na první pohled nevinných, ale o to zákeřnějších bystřin. Naštěstí ještě za světla se podaří prokličkovat planinu, na jejímž konci nacházíme ideální místo pro stan. Západ slunce, vykreslující "faldíky" na těle sopky San José, rozbrázděné dávnými výrony lávy, patří k těm nezapomenutelným. Následující výstup na chatku Refugio Plantat je pohodovou a na rozhledy fantastickou túrou. Na chatě, jak jinak, potkáváme Čechy, o něco výše pak chilské horolezce, vracející se z vrcholu. Při pohledu na mé křusky teniskovitého typu jen povytáhnou obočí "Hochu, v tom tam umrzneš". No to je mi také jasné, ale půjdu, kam to půjde. Ve výši cca 3600 m nacházíme nádherné místo pro tábor a odpolední průzkum končí ve výši cca 4200 m v bludišti ledovcových kajícníků. Je mi jasné, že tudy to ve svých bruslích zcela určitě neprojdu (mačky mám, ale nějak na těch trepkách nesedí). Špatné počasí následujícího dne vyřeší všechny starosti. Urychleně scházíme na chatu, kde je zavelen drsný kvas spojený s likvidací všech zásob jídla.
A zase ten západ slunce. Po bouři zvláště dramatický, se clonou mraků temných jak podsvětí prosvícených ohnivým reflektorem. Volcan San José je údajně takovou malou časovanou bombou. Na první pohled (a poslech) spící sopka v sobě údajně pomalu a jistě kumuluje obrovskou sílu. Pokud někdy v budoucnu bude explodovat (drobné výbuchy byly zaznamenány v 19. a ve 20. stol.) bude to mít pro jen 100 km vzdálené pětimilionové Santiago fatální následky. Ale dnes ani zítra to nebude a s tímto ujištěním spíme jako miminka do dalšího chilského rána.
Sin nombre všude kam se podíváš
Přehradní jezero Embalse El Yeso jsem poprvé spatřil při příletu do Chile z okna eroplánu. Ten den byla jedinečná viditelnost a přelet přes jihoamerický kontinent se stal neskutečným barevným snem. Voda El Yeso, zelený šperk na čelence And, okamžitě vzbudila mou pozornost a touhu vydat se do této nevšední krajiny. To jsem ještě netušil, jak snadné to může být. Po dvoudenním treku v úchvatné krajině národního parku El Morado (až 5060 m) vyrážíme vzhůru údolím Manzano. No - vyrážíme je poněkud silné slovo. Spíše chceme vyrazit. Stojíme totiž u zcela opuštěné silnice a takřka půlden čekáme na nějakou dobrou duši, která by nás vyvezla do závěru takřka 70 km dlouhého údolí. A nakonec, po mnoha "občerstvovacích" pauzách v místní knajpě, se to konečně podaří. Chilský borec jede podle GPS a přestože je cesta znatelná a sjízdná, neustále přeměřuje a stále se mu něco nezdá. Nám se spíše nezdá typ vozidla, které evidentně není stavěno na stav horské cesty. Jenom co objedeme přehradní jezero (300 milionů kubíků pitné vody pro Santiago), obklopené několika sotva uvěřitelnými štíty, za něž by se nemusely stydět ani Himaláje, jsme v koncích. Dále musíme po svých. Naštěstí ne na dlouho. Po chvíli skáčeme do džípu se skutečně mezinárodně laděnou posádkou. Tam kde končí "cesta", tam končí také značně rozjuchaní mladíci. Lokalita Termas del Plomo je dle množství lidí pravděpodobně dosti vyhledávaným místem. Vůbec se tomu nedivíme. Přímo ze skály, jakoby proti zákonům přírody, tryská mohutný vodopád horké vody, využívaný jako perfektní termální koupaliště. Stan stavíme přímo vedle bazénku s vodou a jaký je program zbytku dne se lze jistě dovtípit. Nešli jsme se zde však koupat, ale především chodit po horách. Pro tento účel je to místo doslova dokonalé. Obklopení pěti a šestitisícovými vrcholy se můžeme jen tak nazdařbůh toulat krajinou a s takřka 100% jistotou vystoupit na hned několik panenských vrcholů. Vždyť i pohled do mapy hovoří jasně - sin nombre, sin nombre. Všude kam oko pohlédne mnoho "bezejmenných" vrcholů. Nejvíce lákají na první pohled snadno schůdné suťové hory na chilsko-argentinské hranici (vše přes 5500 m). Ty však odděluje od našeho stanoviště nepřekročitelná divoká řeka Yeso. Program objevných cest je proto nutné přizpůsobit tomuto status quo a hledat jiné možnosti. A že jich tady je! Hned první výprava k ledovci Glaciar El Bello přináší hned několik fantastických zážitků. Jako na běžícím pásu slézáme jeden nádherný štít za druhým. Nejsou to sice žádné everesty, ale zabrat dají. Nejvyšší dosažená kota se takřka dotýká hranice pěti kilometrů. Stavíme obligátní mohylu z kamení. "Můžu si ten kopeček pojmenovat"? ptá se Radek a já samozřejmě němě přikyvuji. "Nechť tento vrchol nese jméno Cerro Jirka". Jako vzpomínka na přítele a společníka na cestách po indickém Himálaji, který nedlouho po návratu podlehl těžké nemoci. Symbolické, prosté a přitom dojemné. Trek po horách "sin nombre" pak má pro Radka poněkud hořký konec. Stačí chvilka nepozornosti, napohled neškodné uklouznutí a výsledek - dvojitá fraktura zápěstí. V pustých horách krajně nepříjemný úraz. Dobrý člověk však žije. Podaří se zorganizovat odvoz a po několika krutých hodinách konečně santiagská nemocnice. Lámaní, bolest, ale přece jen pomoc. I tak mohou končit toulky rozpálenými bezejmennými horami.
Vyšlo v magazínu Everest - zima 2006