Na jaře jsme se s Alešem rozhodli, že vyrazíme prozkoumat okolí Sázavy. Naše cesta začala v 6 hodin ráno na pražském Hlavním nádraží a čekáním na náš vlak do Českého Šternberka s přestupem v Čerčanech.

 

 

I přes dvacetiminutové zpoždění jsme dorazili do Šternberka před devátou. Posázavský pacifik na náš vlak z Prahy naštěstí v Čerčanech počkal. Po snídani v příjemném prostředí v podhradí na železniční zastávce jsme se vydali na cestu do města Sázavy. Cesta vedla několik kilometrů po asfaltové silnici po břehu pozvolna ubíhající řeky. V poli, kde se zelená značka, která vedla naše kroky, rozdvojovala. Zarostlého rozcestníku jsme si nevšimli a zašli jsme si kilometr na křižovatku zelené s modrou. Cestou na naší nechtěné odbočce jsme se příjemně osvěžili v lesní bystřině. Osvěžení nám přišlo vhod, protože sluníčko začalo pořádně pálit. Po návratu na naší původní trasu jsme pozvolna stoupali do sázavských kopců, které nám poskytly příjemný stín. Zpět k Sázavě jsme se dostali po 4 km na nádraží v Ledečku. To jsme již měli v nohách asi 11 kilometrů, proto jsme se osvěžili životadárným mokem. Dále nás zelená vedla v bezprostřední blízkosti řeky po břehu, na kterém byli ještě stále patrné následky posledních povodní. Trasa z Ledečka do Sázavy je v případě zvednuté hladiny neprůchodná. Ve chvíli, kdy jsme viděli na druhém břehu vesnici Samoprše, se naše kroky zase oddělily od řeky a stoupaly strmě do kopce. K našemu překvapení nás turistické značení zavedlo do průchodu pod železnicí, kterým v celé šíři proudil divoký potůček. Po výstupu na kopec sluníčko pralo čím dál tím víc, bylo kolem poledne. Vytrvale jsme pokračovali podél trati po úbočí. Při jednom výšlapu jsme zmořeni horkem narazili na studánku s osvěžující vodou. Po svlažení hrdla jsme nabrali i na cestu a pokračovali. Poslední zastávka na vyprahlé cestě byla v altánku nad městečkem, do kterého jsem dorazili po druhé hodině odpolední. V samoobsluze jsme doplnili zásoby vody, které rychle v 35° vedru ubývaly a došli jsme na vlakové nádraží. Během pár minut nám jel vlak do Hvězdonic. Patnácti kilometrová jízda nám uběhla v ?saunovém? vagónu rychle. Podešli jsme dálnici D1 a následovali žluté značení po břehu Sázavy až k zřícenině Poddutského hradu. Unaveni horkem jsme se odpojili od žluté stoupající do kopců a po břehu jsme se zarostlou pěšinou prodírali až do Zlenic. Kolem 17 hodiny jsme si našli pěkné táboriště a schladili svá těla zvenku i zevnitř.

Další den náš čekala cesta do Týnce nad Sázavou. Po deštivé noci, kterou předpověděl mýval na větvi, nás zase čekal horký den. Ze Zlenic jsem po probuzení vyrazili po deváté hodině a ve Čtyřkolech jsme pokračovali po červeném značení. V Čerčanech jsme se dostali podruhé během naší cesty na pravý břeh a přes Nespeky a Ledce jsme šlapali se sluncem v zádech po vyprahlé cestě do Týnce. Za vesničkou Nespeky jsme sešli zpět na břeh a pokračovali po písčité cestě. V jedné rokli se zurčícím potokem jsme rozbalili tábor a poobědvali. Přes Ledce, které tvoří rybník s rozsáhlým statkem a pomalu se rozpadajícím kostelíkem nás vedla cesta bez jediného stromu. Před spalujícím sluncem nás ukryl až výstup lesem od Zbořelého-Kostelce a následný sestup do Týnce na nádraží. Odtud nám jel vlak hned do Pikovic, kde jsme si dvě hodiny odpočinuli u vody a v podvečer odjeli Posázavským pacifikem zpět do Prahy.